neděle 7. ledna 2018

tom wolfe figaro

Tom Wolfe (ve Figaru v pátek)

Asi největší žijící spisovatel současnosti, pokud vůbec nějaké hodnocení tohoto typu je smysluplné. Proč největší? Jeho díla jsou nadčasové fresky tolstojovského typu, uchopují dobu v jejích nejpodstatnějších aspektech a nastavují zrcadlo dobové morální představě, konfrontují morální relativismus současnosti s nadčasovými principy. Literárním ztvárněním, strhující psychologií postav a postihnutím dramatického momentu se řadí po bok největších epických autorů, silné vypravěčské umění vtáhne čtenáře do světa románových postav způsobem, který nemá paralelu. 50 let popisuje TW Ameriku očima žurnalisty a perem spisovatelského génia.  
     Tom Wolf poskytl minulý týden francouzskému Le Figaro a italské La Republica interview. Figaro vydává Toma Wolfa za amerického Balzaka. TW v hovoru vysvětluje, proč je polickokorektní způsob myšlení mrtvý a překonaný, spisovatel řadu desetiletí odhaluje pokrytectví newyorských salonů snobů a progresistů, kteří od sedmdesátých let otravují svět politickou korektností. Tato myšlenková perverze se stala nástrojem sociálního diktátu, nadřadit se a cenzurovat, ve jménu morálky delegitimizovat jiné vize světa. "Dnes musí mít člověk strach něco vůbec říkat. A co je nejhorší, toto platí hlavně na univerzitách. Trumpova síla pravděpodobně spočívá v tom, že chce rozbít tuto kapuci z olova.", říká TW. 
    Počínaje knihou „Radical Chic“ v sedmdesátých letech, TW demaskuje podstatu politické korektnosti. „V této reportáži z června 1970 publikované v New York Magazine jsem popsal večírek organizovaný Leonardem Bernsteinem v jeho newyorském duplexu o třinácti místnostech s terasou. Na večírku se měly vybrat peníze pro Černé Panthery...Politickou korektnost nazývám občanskou policií, pochází to z (neo)marxistické ideje, že všechno, co sociálně dělí lidi, by mělo zmizet, aby nebyla možná dominance jedné sociální skupiny nad druhou. Ironií osudu, politická korektnost se stala nástrojem dominance vládnoucí třídy. Idea vhodného chování, aby se maskovala sociální dominance vládnoucích. Velká část amerického lidu je proti  pokrytectví politických konformistů.“
    „Sociální statut je klíčem k pochopení světa. V Radical Chic jsem popsal jev, který dnes někdo pojmenoval levicovým kaviárem nebo progresívnost limuzín. Američané mají pocit, že demokratická strana ignoruje velkou část pracující populace a koncentruje se pouze na diskriminaci menšin. Ignoruje dělnickou část populace, která historicky stála ve středu jejího zájmu. Během minulé volební kampaně demokratická aristokracie favorizovala koalici menšin a starosti a obavy dělnické třídy přehlížela.“   
    Wolfova slova působí jako balzám, z úst génia slyšet slova demaskující uzurpátorskou zvrácenost společenské demagogie. Wolfe mluví o levici, která ztratila jakoukoliv empatii pro dělnickou třídu. Levice, která adoruje současné umění, nachází svou podstatu v exotických motivech a v utrpení menšin, levice pohrdající potem pracujícího člověka (v Ohio, říká TW), kdyby žil v Římě, měl by na mysli progresisty s barákem ve via Giulia a s dětmi na lyceu Virgilio, v Miláně obyvatele Cresbi na corso Venezia.
    Kdo se brání existuje. Kdo hlásá, že do Milána může kdokoliv přijít, neví o čem mluví, neví jak Italové žijí; intelektuálové, kteří považují za rasisty všechny, kdo jsou proti ius soli (právo na občanství pro všechny tam narozené); žvanilové bojující proti fašismu; hnědá horda evropské politiky, která se vidí ohrožena Trumpovou odpovědí. Neschopnost dnešní politické kasty kompetentně odpovědět na problémy měnící se společnosti a trhu.
    Tom Wolfe k polemice kolem sexuálních skandálů zaplňujících americký (i evropský) tisk: „Nikdo nedefinuje, co je vůbec sexuální útok. Najednou jsme v opozici proti přirozeným zákonům, ženy mají silný nástroj k zastrašování. Mohou umravnit příliš pozorného muže, nebo toho, kdo se jim zdá moc vulgárním, mohou eliminovat v profesionální rovině rivala, nebo se pomstít nepříliš pozornému milenci.“ „Dnes zabírá tato tématika v New York Times hlavní publikační prostor. Kterýkoliv muž, který naznačí sympatie kterékoliv ženě, se stává predátorem.“  
     I politickokorektní La Republica věnovala dvě stránky hovoru s velkým spisovatelem. Asi se stal zázrak, podobné myšlení obvykle klasifikuje jako fašistické.
Tom Wolfe v hovoru s Figaro v roce 2013.
TW se v románech často zabývá současným uměním. Co soudí o Jeff Koonsovi a Damiannu Hirstovi?
  „ Charakterizuje je perfektně to, co nazývám umění bez rukou. Hirst a Koons se svého díla nedotýkají. Zabývají se sami sebou, jsou nad věcí. Koons vytvořil velkého zajíce z odpadků, nikdy se toho smetí nedotýkal. Hirst prodal svého mrtvého žraloka sběrateli, shnilo to, a tak mu dodal jiného.“
Proč kritici vynáší takové umění a proč je jiní kupují?
   Po válce méně inteligentní kritici, i bohatí sběratelé, naznali, že pokud dílu nerozumíte, je zajímavé. Mnozí (slabšího ducha) tomu uvěřili. Stejné jsme pozorovali ve francouzské literatuře po Mallarméovi, Zola a Maupassante nebyli dobří. Francouzská literatura se vždy odrážela v zahraničí, v USA to musí být komplikovaný a málo pochopitelný román, jednoduchost a čistota takového Tolstého, kterého zbožňuji, je překonaná. Zdá se mi, že lidé absurdně oceňují fakt, že ničemu nerozumí – to co čtou nebo co vidí v galerii. V Art Basel v Miami jsem viděl starší muže v basket čepici a v džínách horlivě kupující „náročné“ umění, byli si jisti, že budou první. Publikum je ještě víc směšnější než dílo samotné. 
Myslíte, že tato dekadence pronikla i do literatury, filmu a hudby?
    Současný výtvarný artefakt musí koupit bohatý sběratel. U knih, filmu a CD je to jiné, musí mluvit k širšímu publiku. Nutně to nedává kvalitní výsledky, jak pozorujeme v USA v deliriu „školy tvůrčího psaní“.  Vážně myslíte, že se dá někomu vysvětlit, jak je možné napsat dobrý román? 
   


Žádné komentáře: