Eurozóna je skřípající infernální deflacionistická mašina
Na ekonomickém televizním kanálu Xerfi Alexandre Mirlicourtois. Televizní kanál a informační ekonomický server top kvality. Ekonomové vycházející z fakt. Nesmíme zaměňovat pro-euro hysterii lidí na pódiu u sochy svatého Václava 17. listopadu, kteří se vydávají za ekonomy a euro používají jako hrot kopí svého vzteku proti těm „kdo nejsou s námi (ať zhynou)“, za seriozní ekonomické uvažování.
Alexandre Mirlicourtois, zpráva z eurozóny: Nadměrné úspory, poptávka atrofuje, strukturální nadprodukce. Kořeny deflacionistických tlaků jsou globální. Ale v eurozóně, pokud nebereme v úvahu Japonsko, jsou nejtíživější. Jde to až k Maastrichtu. Cenová stabilita je prvním a hlavním kritériem měnové konvergence, špatní žáci se přizpůsobili, cenový pohyb v roce 1999 zůstal pod 1.5%, navzdor surovinové cenové volatilitě.
Poté Evropská centrální banka stanovila 2% limitu cenových nárůstů. Inflace nabrala dech a došlo k organizovanému růstu cen všude v eurozóně. Od roku 2002 se směr obrátil a s výjimkou 2006-8 a 2009-11, je směr cenové tendence směrem dolů. Výjimka se přičítá růstu nákladů na dopravu a cenám surovin.
Na jihu Evropy jsou deflacionictické tlaky nejsilnější. V prostoru eurozóny, německé centrum profituje z eura, koncentruje se zde průmysl, kompetence a růst produktivity, na periferii produktivita jde pouze ze snížení mezd a nákladů.
Před 30 lety by Itálie, Španělsko, Portugalsko, Řecko i Francie bez zaváhání devalvovaly, aby snížily rozpětí v produktivitě. Se společnou měnou to není možné. Růst globální produktivity, což je základním kamenem konkurenceschopnosti německého centra, uvězňuje periferní ekonomiky v mzdové pasti. Ovšem mzdová blokáda snižuje poptávku a konsekventně i investice. Periferní ekonomie se ocitají dole na ekonomické ose, tam, kde boj o náklady a tlaky na mzdy jsou nejsilnější. A past se uzavírá.
Tvrzení, že euro je silnou měnou, je pochybné. Podle studie CEPII, by podle ekonomické rovnováhy a výkonnosti v Portugalsku euro stálo 0.91 dolaru, ve Francii 1.18 dolaru a v Německu 1.31 dolaru. V posledních letech se euro pohybuje kolem 1.30 za dolar. Jinak řečeno, kromě Německa (a Holandska) všechny ostatní země musí kompenzovat nízkou produktivitu snižováním cen a nákladů.
K tomu všemu se pod německým komandem prosadila rozpočtová ortodoxie, která po 2009 vede k mzdové blokádě ve veřejné správě (18% pracovních míst), což indukuje dopad na celou ekonomiku.
V eurozóně neexistují mechanismy kompenzačních finančních transferů mezi oblastmi a neexistuje možnost vybalancování změnou kurzu měny. Je evidentní, že v genech společné měny se skrývá deflace, v evropském měřítku, ovšem pokud zohledníme evropský podíl na světové ekonomii, pak je vidět, že světová deflace má kořeny právě zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat