Francie, cesta dolu navždy?
Prodej Alstomu německému Siemensu v očích mnohých francouzských komentátorů potvrdil nepříjemnou skutečnost – úpadek francouzského průmyslu. Proč to tak je, se snaží objasnit ve Figaru profesor historie Pierre Vermeren. Poučné!
Francie byla spolu s Německem dlouhé roky motorem druhé průmyslové revoluce (1880-1930). Ocel, elektřina, komunikace, doprava, letectví, chemie atd. A hlavně francouzská věda. Období apogea severní a východní Francie, pařížského a lyonského regionu. Koncem 19. století konvertoval akumulovaný kapitál do zemědělství, textilního průmyslu a ocelářství. Severní Francie konkurovala Německu. V tomto čase, druhá Francie, ne bez popudu pařížských a lyonských bank, se vrhla do jiného dobrodružství – masívní koloniální expanze v Asii a Africe. Obohatilo to Marseille a Bordeaux. Zrodil se jiný typ francouzského kapitalismu: finance a obchod. Žádná průmyslová technologie, ale banky, funkcionáři, dopravní společnosti a suroviny.
Kapitalismus bez továren, obchod a renta – dnešní Francie to zdědila ze svých bývalých kolonií. Už chápeme proč z žádné z nich se nestala rozvinutá země.
V polovině 20. století Francie skrývá dva modely kapitalismu. Kolonialistický, obchod a renta jižní Francie a kapitalismus průmyslový a produktivní na severu. Když kolonizace skončila, logicky se de Gaulle nasměroval k ambicióznímu industriálnímu colbertismu, který transformoval zemi. Severní Francie triumfovala. Celá země se industrializovala. V euforii šedesátých let dospěla industriální Francie k svému zenitu. Často lídr ve světových průmyslových odvětvích. Po světové ekonomické krizi (1973-1983) Francie osciluje mezi průmyslovou dekadencí a novým vzestupem (TGV, letectví, jádro).
Po roce 1984 nastává pomalá likvidace francouzského průmyslu. Vítězí teorie baby-boomers, generace, která se dostává k moci s Mitterandem a Chiracem. Logika průmyslu je nahrazena následující ideologií: konec práce (a utrpení), deindustralizujeme, konec dělnické třídy, konec produktivních sektorů (i zemědělství a rybářství). Budoucnost patří terciálnímu sektoru a financím. Toto schema by nebylo úplné bez redistribuce a sociálního systému. Ve Francii 1% světové populace čerpá 15% všech dávek. Vládnoucí třída se dlouho domnívala (a domnívá?), že země se musí zbavit průmyslu, transferovat ho do rozvojových zemí, jako to udělala Amerika a vybudovat si ekonomii služeb.
Francouzští mocní si neuvědomili, že Německo je hlavním profitérem jejich politiky. Německo si uchovalo svou průmyslovou strukturu, s levnou pracovní silou z východní a střední Evropy. Ve Francii bankéři a funkcionáři nahradili inovátory a inženýry. Produkce nahrazena finanční ekonomií. Nové elity školní meritokracie, často z jižních a západních oblastí, se mstí produktivní kultuře. S lehkým srdcem pohřbí průmyslovou duši Francie, o níž nic nevědí, a která navíc žádá práci a námahu. Kapitalismem vítězícím jsou veřejné práce, stavebnictví a státní zakázky.
V tomto typu organizace, stejně jako v bývalých koloniích, veřejná moc je nade vším: dluh země roste už desetiletí. 2200 miliard, letos dodáme 83. Z deficitu se financují veřejné investice – dálnice, TGV, nové městské čtvrti. Ekonomie zadlužování se nedá zastavit: jako v koloniích, čím dál tím víc paliva. Roste dluh a sociální dávky.
Imigrace a stárnutí populace jsou dva klíče sociální ekonomie. Redistribuce spočívá na nominálním růstu populace. Co záleží na průměrnosti edukace nebo na nulové kvalifikaci pracovní síly – důležitý je počet. Nezáleží na milionech mimo pracovní proces (z toho 6 milionu nezaměstnaných), oni jsou motorem tohoto typu růstu (méně než 1% oproti 6% v šedesátých letech). Demografie živí hrubý produkt státu permanentním nedostatkem bytů a jejich vybavení. Post industriální ekonomie - zdravotnictví a distribuce – prohlubuje sociální a veřejný deficit.
Průmyslový kapitalismus byl knokautován, s výjimkou některých mála sektorů: energie, zbraně. Historie nám jednou řekne, zda-li destrukce našeho produktivního kapitálu nebyla poslední mstou koloniální historie.
Žádné komentáře:
Okomentovat