prezident svet oligarchie

Prezidentem světa aneb bravo umělče

Prezidentem státu se může stát leckdo, ve Francii se jím stal bankovní škrabák. Pravděpodobně to není optimální kombinace. Esejista Roland Hureaux v listu Causeur bilancuje jeho kariérní postupy. Podpírán oligarchií se vrhl do náručí ideologie všeho druhu, kromě té národní. Vzestup 38letého Emmanuela Macrona. Vyhnul se obvyklým postupům: místní poslanec, senátor, předseda odborné komise atd. Holland ze svého sekretáře rovnou udělal ministra. Pár měsíců ministrem, zcela tuctovým.
   Lekce z jeho kariérního postupu je jasná, na cestě k vrcholu politické kariéry je efektivnější se spolehnout na podporu vládnoucí třídy, než ji hledat u lidu. Macron neriskoval, zajistil si podporu všech u moci ve Francii i jinde. První oběd v tažení ho dovedl koncem 2016 do Londýna ke Goldman Sachsovi. Prvními stoupenci byly mediální hvězdy. Krátce: mocenská kasta, nejbohatší ve Francii, banky, módní kolosy. Pak se nasměroval k levici, která kontroluje média. S podporou mezinárodní a národní oligarchie se mu úder podařil. Bravo umělče.
    Marxisty by to asi neudivilo, těžko se zde však vysvětluje obsah pojmu odcizení: velká část levice pro kandidáta oligarchie. A důvod? Byl úplně nový a vypadal tak dobře. 
    Macron a Bonaparte? 18 brumaire, mladý generál byl šampionem všech, kteří profitovali z revoluce a chtěli si konsolidovat svůj profit, který lidové vrstvy mohly zpochybnit. V politice (stabilizace měny, vytvoření Národní banky, civilní zákoník, trestní zákoník) artikuloval zájmy nové buržoazie. Mnozí ho imitovali: Louis-Philippe, Napoleon III., Thiers, Pétain, Chirac. Též se opírali o vládnoucí třídu, ale na rozdíl od Macrona se nemaskovali levicí. Bonaparte dával přednost zdravému rozumu před ideologií.
   Důsledkem globalizace je kulminace politické moci velkých financí. Mají  neomezenou kontrolu nad politickým systémem v mezinárodním rozsahu. Trump se snažil opřít o americký lid proti oligarchii, a to vysvětluje jeho současné obtíže s establishmentem.
   Srovnání Macrona s Bonapartem není adekvátní. Bonapartův génius – mimo vojenská dobrodružství – superiorní chápání reality. Silné instituce, které se rychle ujaly, nová jurisdikce, prefekti, lycea, univerzity, všechno to svědčí o velkém rozumu a smyslu pro realitu. Jako každý velký vůdce, Bonaparte dával přednost zdravému rozumu před ideologií, ať byla jakobínská nebo reakční.
    Macron, zcela opačně, celou jeho kampaň doprovázely principy technokratické a globalistické ideologie. Všechno to, co vyvolává ve Francii zoufalství už dlouhá léta: Evropa nadnárodní, liberalizace za každou cenu, neohraničená imigrace, posedlost diskriminací, zpochybnění lokálních a departementálních kádrů atd.
   V 19. století dominantní třída byla liberální, ale ne dogmatická, vyznávala dědictví revoluce, ale bez narušení národní tradice a bez utopie. Patrioti a pragmatici. Buržoazie byla národní, ta dnešní je transnacionální, zády k národům, ve prospěch nadnárodních korporací: volný obchod bez hranic, Evropská unie. Dnešní buržoazie se stala ideologickou: ideologické bláboly ji dovolí lépe dominovat lid, obzvlášť prostřednictvím jednobarevných médií.
    Macron neunikne diskreditaci, která nakonec demaskuje každou ideologii, neunikne odmítnutí lidovými vrstvami a ztrátě legitimity. Iluze Macron se rozsype velmi rychle.