pondělí 3. července 2017

frank jordan alarm

Přišel čas riskovat...

Pařáty z rodu nazi sahají nebezpečně i za východní hranici merkel-edenu. Dnes i v pračase se musí počítat nejen s termickými, ale i dynamickými zlomy. V philosophia-parennis píše Frank Jordan.
    Malá, jindy velká kvanta alarmismu v obraze nepřítele – islámu. Nekonečné debaty a sebemrskající rituály. Co se považuje za debatu, ve skutečnosti žádnou debatou není. Bezvýsledná argumentační spojení a žádně závěry jsou zaručeny. Protistrany s kašírovanou frazeologií sportovních střetnutí. Rezultát a vrcholný bod skupinové terapie: Islám je vinen. Vlastně úplně vším. Nesmysl. Kdo si to myslí nebo v to věří, potřebuje ve skutečnosti bílou hůl a slepeckého psa. Vlastně se domnívá, že islámu nelze ničím čelit.
    V roce 2012 řekl Peter Scoll-Latour, že se nebojí síly islámu, ale slabosti západu. My. My jsme problémem.
   Podprůměrnost kancléřského úřadování a podle okolností plněná liberální kaší a „liberálními“ hodnotami naše libovůle a celé naše já. My, ve smyslu já a vy, jsme vinni. My, každá část společnosti do níž jsme se narodili. Ano, ale co politika? Správně, politika odkopla hranice a posílá motivované pusinky těm, kteří chtějí přijít a shutle obsluze po celém světě. Existují i Mexičani, kterým se tu dal asyl. Je to zlomek pravdy. Dávno předtím než se poslali strážci hranic domů, jsme odkopli to podstatné na čem byla  společnost založena, upadli jsme do pasivity a dovolili státu, aby okleštil naši svobodu. Dobrovolně. Islám obsazuje jenom úhor, který jsme nazvali emancipací a na kolenou se nacházející infantilní já, které se zbožštilo a vzdává se bezbranně.   
   Tento úhor – egem nabobtnalá plocha, která se jinak nazývá „křesťanské“ fundamenty. Kdo se domnívá, že je třeba být objektivní a jde mu o faktické srovnání, vezme v potaz bibli a jí zprostředkované hodnoty – ať už věří nebo nevěří – minimálně jako narativu a literární kulturní svědectví. Kulturní dědictví, které kromě násilných náboženských prvků, skrývá také základy naší státnosti a jurisdikce.
   Slovo „křesťanský“ se dnes používá jako synonymum něčeho zkostnatělého, překonaného a „do područí tlačí člověka křesťanská zpátečnická přikázání, strachem a hrozbou budoucího trestu drží v šachu člověka církevní vrchnost povolaná z milosti boží“...
   Problém: S křesťanskými hodnotami má církev totéž co do činění jako politika s láskou k bližnímu. Církev dlouhé roky nebyla nic jiného než institucionální perverzí křesťanských hodnot a tím víc je jí dnes. Přesněji: církev s mocenskou aspirací, stejně jako jiné organizace, neguje křesťanské principy, nebo minimálně  je deformuje.
    Sebezpyt vyžaduje nadhled nad politicky deratizovanými mainstreamovými definicemi, befely, komandy a zákazy vepsaných již v dětských mozcích. Až v této distanci se po jistém úsilí vyjevují nepřátelé života a svobody a uvědomíme si: svoboda místo otroctví, zodpovědnost místo pasívní podřízenosti, výkon a majetek místo závisti a loupeže, svobodná vůle místo pocitové hormonální kůry, klid v duši místo otrocké bezmocnosti, život místo smrti – hymnus na neohraničené bytí v zodpovědnosti, jinak shrnutí deseti přikázání ve zkratce. Prosím? - je to nesvoboda, ztráta důstojnosti a podřízení?
      Nota bene dobrovolné podřízení Bohu, který od jednotlivce požaduje, aby ctil jiné lidi a nechal je v klidu žít. Proč to někoho tak moc ruší? Komu to škodí? Škodí to člověku samotnému, který se doslovně osvobodil od tlaku přítomnosti, škodí to jeho rodině, společnosti, když respektuje vlastnictví a jiné a v případě potřeby je ochoten to bránit? Anebo škodí tento člověk vrchnosti s mocenskými ambicemi – ať už je to stát nebo církve – když se nenechá zastrašit, znásilnit, koupit ani zkorumpovat.
   Odpověď si sám každý najde. Máme stát. Máme jakýsi stát, který se vměšuje do každého detailu našeho života. Přesněji: anonymní armáda funkcionářů, byrokratů s exkluzívním právem někoho řídit. S naším „demokratickým“ požehnáním a zákony se zmocnili všech zákoutí našeho života. Na konci této cesty stojí totalitní a totalitární mocenský aparát, jehož fundamenty jsou nyní už tak silné, že je schopen se postavit i případné většině ve společnosti, a který deset přikázání kompletně odkopl.
   Každý totalitní režim odstranil Boha. Opium pro lid: Voodoo a pověry. Kdo hledá u Boha morálku, sílu, odvahu a svobodu, není odkázán na žádný „dobrácký“ stát.
    Jaké opium pro: „já jsem“, „my“, „tvůj, náš stát“? Synonymen pro „my“ je „společnost“, „demokracie“, „sociální“, „solidarita“, „spravedlnost“, „rovnost“. Pro všechny a každý se na tyto pojmu může odvolat. Klid až po smrti – permanentní alarmismus, bezradnost, nejistota a nedůvěra jsou povinností. Staří a děti? I tady stojí stát. Vzdělávání, zaopatření, výchova, asistovaná smrt zahrnuta v ceně. Manželství, klasická rodina – úplně špatně. Musíš být emancipovaný, ausgerechnet musíš chtít být emancipovaný. Pro všechno další je zde řada soudruhů a soudružek. Ochranu nepotřebuješ. Loupež a vyvlastnění jsou OK, můžeš nás požádat a nechat nás dělat náš job. Závist je politickým programem, povinností i zábavou. Mzda není odměnou za výkon v práci, ale za to, že jsi byl při tom. Lež, faleš, denunciace, vyhrožování smrtí a zrada jsou obzvlášť ceněny. Velké ideje vyžadují velké oběti. Bič a hrozby jsou už přichystané.
    Na štěstí nejsme ještě na konci cesty. Hlavní úkol naší zodpovědnosti pod jmény svoboda, rodina, tradice, víra, vlastnictví, domov. Dnes to opět platí, když sobě nebo někomu jinému odpovíte zdvořilým, ale pevným, „ne“, čelíte nepřátelství a nebezpečí. Obrana sebe sama je protizákonná.
   Hrubě a zjednodušeně řečeno – je to tak. Emancipován a ve všech směrech odzbrojen. Od gratis blahobytu oslabeni, ignorujeme ekonomickou realitu, společnost v okovech minimálního sebepoznání - a v této chvíli jsme „my“ pozvali islám do země. A ten jedná zcela logicky: částečně si silou vezme co potřebuje a co se mu dobrovolně nabízí a co žádá jeho Bůh – tj. vše. Vlastnictví, nás samotné i celý náš domov s „kulturně“ celebrovanou a státem placenou  nenávisti k němu.
   Proč vinit islám? Jak to chcete pojmenovat: naše peníze, naše děti, naše ženy, naše rodiny, naše práce, naše hospodářství, náš domov? Věc si stojí trochu jinak. To už není naše. Patří to státu, kterému jsme to všechno za emancipaci, pohodlí, rovnost, rovnostářství a krátkodobou optimalizaci našeho ego kus po kuse předali.
    V těchto souvislostech říci, že islám něco zavinil je směšné, blíží se to duševní velikosti hokejisty silných úderů. (Nebo též Kretenfick.) Přišel čas opět něco riskovat. Na vlastní riziko a zodpovědnost.  


Žádné komentáře: