Mýlil jsem se..
Píše
v New Statesman velký britský historik Tom Hollande, autor velmi
úspěšných popularizačních programů BBC o historii. Trvalo to dlouho než
jsem pochopil - jsem hrdým křesťanem.
V dětství to byli na prvním místě dinosauři. V dětském vydání Bible na první stránce Adam a Eva s brachiosaurem. Žádný člověk nikdy neviděl žádného sauropoda. Učitelé byli slepí k mým pochybám o ilustracích a k celému křesťanství. Časem tato pochyba narostla. Dinosauří obsese se pomalu zvrátila v jinou vášeň - staré říše. Když jsem četl Bibli, byl jsem víc než vyvoleným národem a Kristem fascinován jejich oponenty: Egypťany, Asyřany, Římany. Podobným způsobem to probíhalo s mou vírou v Boha. Zdál se mi nekonečně nudný a málo charismatický ve srovnání s Olympany: Apollem, Athénou, Dionýsem. Místo, aby vymýšleli zákony a odsuzovali jiná božstva, preferovali opojnou radost okamžiku. A pokud byli marniví, sebestřední a krutí, to jim dodávalo přitažlivost, jako rockovým hvězdám.
Časem jsem začal číst Edwarda Gibbona a další velké z osvícenecké epochy. Byl jsem připraven se ztotožnit s jejich interpretací dějin: triumf křesťanství byl branou do pověry a tmy. Modernita byla založena na dávno zapomenutých klasických hodnotách. Můj dětský instinkt – biblický Bůh je nepřítel svobody a radosti – dostal racionální podobu. Konec pohanství byl branou ke křižáckým výpravám, inkvizici, šedému puritanismu a akolytům. Barvitost a vzrušení zmizely ze světa. „Dobyl jsi to, bledý Galilejský“, píše Swinburne v evokaci Juliána Apostaty, posledního pohana na římském trůně. „Svět vyrost do šedi z tvého dechu“. Instinktivně jsem souhlasil.
Logicky jsem pokračoval v adoraci klasických antických časů, které mě uchopovaly a inspirovaly. Ve své první knize o historii "Rubicon" jsem zvolil předmět, který byl blízký srdci filozofů: doba Ciceronova. V druhé knize "Perský oheň" jsem volil perskou invazi do Řecka, triumfu svobody nad despotismem, kniha posloužila Hollywoodu k filmu. Roky jsem strávil psaním těchto studií o klasickém světě – žil jsem ve společnosti Leonidase, Julia Césara, hoplitů, kteří padli u Thermopyl a legionářů triumfujících u Alesia – utvrzovalo mě to v mé fascinaci: Sparta a Řím, objekty mých historických studií, mě nikdy nepřestaly ovládat. Usurpovaly veškeré mé představy jako tyranosaurus. Jako velcí masožravci, obdivuhodní, ve své podstatě strašní.
Čím víc jsem se propadal do studií o klasické antice, začal jsem se vzdalovat jejím hodnotám. Hodnoty Leonidase, jehož národ praktikoval podivnou formu eugeniky a trénoval mládež, aby během noci nelítostně zabíjela podlidi: přestával jsem se s tím ztotožňovat. A stejně tak s Césarem, zabil milion Galů a další milion zotročil. Nebyly to pouze tyto extrémní jevy, které mě začaly šokovat. I nedostatek v cítění doby: slabí i chudí nemají vnitřní hodnotu.
Stejně tak základní přesvědčení velikánů osvícenecké doby - za nic nevděčí prostoru víry, do něhož se narodili. Zdálo se mi to neudržitelné. „Každý vnímavý člověk,“, psal Voltaire, „musí mít ke křesťanské sektě odpor“. Vůbec, aby negoval jakýkoliv vliv křesťanství na své etické normy, preferoval vyhledat kromě klasických i jiné zdroje – čínskou filozofii a svůj vlastní rozum. Jeho myšlení bylo velmi ovlivněno biblickými zdroji, ale nikdy to nepřiznal.
„Modlíme se k ukřižovanému“, deklaroval sv. Pavel. Idea, že by bůh samotný mohl podstoupit mučení a potupnou smrt byla tak šokující, že i protivníci oněměli. Pročítáme-li znovu a znovu biblické pojednání o ukřižování uvědomíme si, jak úplně nové je Kristovo božství.
Dnes se víra v Boha v západním světě vypařuje. Země, které byly známé jako křesťanské, nesou však znak dvoutisícileté revoluce, kterou křesťanství reprezentovalo. Je to také hlavní důvod pro většinu z nás, kteří žijeme v post-křesťanských společnostech, že považuje za noblesnější utrpení podstoupit než je způsobit. Považujeme všechny lidské životy za stejně cenné. Pochopil jsem, že nejsem Řekem ani Římanem, ale hrdým křesťanem.
V dětství to byli na prvním místě dinosauři. V dětském vydání Bible na první stránce Adam a Eva s brachiosaurem. Žádný člověk nikdy neviděl žádného sauropoda. Učitelé byli slepí k mým pochybám o ilustracích a k celému křesťanství. Časem tato pochyba narostla. Dinosauří obsese se pomalu zvrátila v jinou vášeň - staré říše. Když jsem četl Bibli, byl jsem víc než vyvoleným národem a Kristem fascinován jejich oponenty: Egypťany, Asyřany, Římany. Podobným způsobem to probíhalo s mou vírou v Boha. Zdál se mi nekonečně nudný a málo charismatický ve srovnání s Olympany: Apollem, Athénou, Dionýsem. Místo, aby vymýšleli zákony a odsuzovali jiná božstva, preferovali opojnou radost okamžiku. A pokud byli marniví, sebestřední a krutí, to jim dodávalo přitažlivost, jako rockovým hvězdám.
Časem jsem začal číst Edwarda Gibbona a další velké z osvícenecké epochy. Byl jsem připraven se ztotožnit s jejich interpretací dějin: triumf křesťanství byl branou do pověry a tmy. Modernita byla založena na dávno zapomenutých klasických hodnotách. Můj dětský instinkt – biblický Bůh je nepřítel svobody a radosti – dostal racionální podobu. Konec pohanství byl branou ke křižáckým výpravám, inkvizici, šedému puritanismu a akolytům. Barvitost a vzrušení zmizely ze světa. „Dobyl jsi to, bledý Galilejský“, píše Swinburne v evokaci Juliána Apostaty, posledního pohana na římském trůně. „Svět vyrost do šedi z tvého dechu“. Instinktivně jsem souhlasil.
Logicky jsem pokračoval v adoraci klasických antických časů, které mě uchopovaly a inspirovaly. Ve své první knize o historii "Rubicon" jsem zvolil předmět, který byl blízký srdci filozofů: doba Ciceronova. V druhé knize "Perský oheň" jsem volil perskou invazi do Řecka, triumfu svobody nad despotismem, kniha posloužila Hollywoodu k filmu. Roky jsem strávil psaním těchto studií o klasickém světě – žil jsem ve společnosti Leonidase, Julia Césara, hoplitů, kteří padli u Thermopyl a legionářů triumfujících u Alesia – utvrzovalo mě to v mé fascinaci: Sparta a Řím, objekty mých historických studií, mě nikdy nepřestaly ovládat. Usurpovaly veškeré mé představy jako tyranosaurus. Jako velcí masožravci, obdivuhodní, ve své podstatě strašní.
Čím víc jsem se propadal do studií o klasické antice, začal jsem se vzdalovat jejím hodnotám. Hodnoty Leonidase, jehož národ praktikoval podivnou formu eugeniky a trénoval mládež, aby během noci nelítostně zabíjela podlidi: přestával jsem se s tím ztotožňovat. A stejně tak s Césarem, zabil milion Galů a další milion zotročil. Nebyly to pouze tyto extrémní jevy, které mě začaly šokovat. I nedostatek v cítění doby: slabí i chudí nemají vnitřní hodnotu.
Stejně tak základní přesvědčení velikánů osvícenecké doby - za nic nevděčí prostoru víry, do něhož se narodili. Zdálo se mi to neudržitelné. „Každý vnímavý člověk,“, psal Voltaire, „musí mít ke křesťanské sektě odpor“. Vůbec, aby negoval jakýkoliv vliv křesťanství na své etické normy, preferoval vyhledat kromě klasických i jiné zdroje – čínskou filozofii a svůj vlastní rozum. Jeho myšlení bylo velmi ovlivněno biblickými zdroji, ale nikdy to nepřiznal.
„Modlíme se k ukřižovanému“, deklaroval sv. Pavel. Idea, že by bůh samotný mohl podstoupit mučení a potupnou smrt byla tak šokující, že i protivníci oněměli. Pročítáme-li znovu a znovu biblické pojednání o ukřižování uvědomíme si, jak úplně nové je Kristovo božství.
Dnes se víra v Boha v západním světě vypařuje. Země, které byly známé jako křesťanské, nesou však znak dvoutisícileté revoluce, kterou křesťanství reprezentovalo. Je to také hlavní důvod pro většinu z nás, kteří žijeme v post-křesťanských společnostech, že považuje za noblesnější utrpení podstoupit než je způsobit. Považujeme všechny lidské životy za stejně cenné. Pochopil jsem, že nejsem Řekem ani Římanem, ale hrdým křesťanem.
Žádné komentáře:
Okomentovat