pondělí 31. října 2016

stalinsky blok

Osud evropské civilizace

Michael Klonovský je excelentní intelektuál, nonkonformní, pisatel neobyčejné elegance, hlubokého postřehu a tč. poradce Frauke Petry. Píše na svém říjnovém ActaDiurna.
   Poslední měsíce Donald Trump dorostl do velikosti amerického Cola di Rienzi, na rozdíl od římského tribuna se mu může podařit i happy-ending.

  Počítačový „artificial intelligence system“, který správně předpověděl několik minulých prezidentů, prognózuje jeho triumf. 
   Nezdržujme se místním provinčním (německým, českým) líčením amerického volebního boje. Trumpovi se dostalo ambivalentní podpory Michaela Moora (levicový dokumentarista, režisér), miláčka americké levice, globalistů a všech politickokorektních. Možná chtěl Moore ve své několikaminutové emočně intenzivní řeči, která koluje po všech médiích, pouze vyburcovat voliče Clintonové. Obyvatel německého žabomyšího prostoru může jenom trnout závistí, co všechno je možné slyšet i z úst věhlasného levičáka.
    Moorův diskurs bere dech: „Ať už to Trump myslí vážně nebo ne, je to irelevantní. Říká tyto věci lidem, kteří trpí, dávno ztratili jméno, kteří kdysi byli součástí toho, čemu se říká střední vrstva. On je lidským molotov-koktejlem, na který už dlouho čekali.  Je granátem, který by rádi vrhli do systému, který jim ukradl život. Tito lidé vidí, že elity, které jim zruinovaly život, Trumpa nenávidí. Amerika koncernů nenávidí Trumpa. Wall Street nenávidí Trumpa. Média nenávidí Trumpa. Dík média: nepřítel mého nepřítele je ten, kterého budu 8. listopadu volit. Ano, ten den budeme my - Joe Blow, Stewe Blow, Bob Blow, Billy Blow, my všichni Blow budeme volit a celý ten prokletý systém vyhodíme do povětří. Bude to největší „fuck you“ v análech historie“.
   Na konci svého diskursu šířil Moore trochu paniku: "Když zvítězí, pak dobrou noc Ameriko". Ale toto rutinní varování se podobalo opožděným sudičkám, které nehodlají zabránit nejhoršímu (možná to zamýšlel jako finální pasáž Mahlerovy Třetí k zdůraznění tektonického napětí v předchozím). Z Moora mluví rozervanost příslušníka dnešního amerického establishmentu, který vyrůstal v malém městě – syn sekretářky a řemeslníka, který celý život pracoval pro General Motors, jehož strýc si spolu s ostatními vynutili v třicátých letech povolení odborů u GM. To musí být důvod, proč Moore takto hovoří. V něm probíhá dělící linie dvou front. Symptomů tohoto dělení je mnoho; americká Tea Party, evropské strany nálepkované jako populistické atd.
    Autor, docent a blogger Michael Seemann se pokusil popsat nový politický tábor. Mluví o třetí třídě, která se vytvořila a ke které se přidali dělníci a občané. Aby člověk pochopil tuto třídu, musí provést něco velmi nepříjemného. Místo toho, aby stále dokola opakoval, že jde o frustrované světovou globalizací, se musí pokusit naslouchat, co tito lidé vůbec říkají. Člověk se nemusí ztotožnit s jejich strachem, ale otevřít se slovům. Na prvním místě hovoří o spiknutí, které jde nad politickými stranami. Demokracie už nefunguje. Místo demokratické soutěže máme jeden partajní blok: CDU-SPD-FDP-ZELENÍ-LEVICOVI´. Všechna média pod jednou střechou. A čerstvý svěží vítr jsou ti v protisměru: Trump, Le Pen, AfD, FPO, Brexit. A konečně se vytvořila skutečná alternativa (Alternative fuer Deutschland, Alt-Right-Movement).  
    Je snadné toto prohlásit za nesmyslné, pokud zohledníme tři podstatné faktory přítomnosti – migraci, globalizaci, politickou korektnost – pak se nedá popřít, že v těchto faktorech tvoří média a politické strany stalinský blok. Tento blok rády systémové strany vydávají za společenský konsenzus. Má být rozumný a humánní. Jediný správný. Všichni musí souhlasit. Ne?
    Ruku na srdce. Není úděsné, že najednou levicově myslící se neliší od Merkelové. Projekty Evropské unie jsou posvátné. Je opravdu tento údajný konsenzus tak bez alternativy? Podle Seemanna se vytvořila jakási globalizovaná kasta, jednostranně orientovaných převážně mladých lidí, kteří cítí globální inkulturaci, čtou New York Times, obvykle někde na letišti atd. Žijí převážně ve velkých městech, mluví dobře anglicky, Evropa je pro ně abstraktním pojmem. Střídají joby od Madridu po Stockholm. Tato globalizovaná kasta sedí v médiích, v StartUp firmách, v NGO, v partajích a kontrolují informace, diktují, co je vlastně kulturní. Nejsou politicky homogenní ve vlastním slova smyslu – usurpovali systémové strany CDU, SPD, FDP, Levicové, Zelené. Formálně je to buržoazie, měšťanstvo, ale emancipovali se od těchto tříd.  V čem spočívá jejich moc je jasné: kontrolují politický diskurs.
  „Mezi tradičními silami a těmi, kteří hlásají permanentní pokrok, vypukne válka“, napsal v jednom eseji r. 1993 Botho Strauss. Filozof Peter Sloterdijk přišel v devadesátých letech s termínem „hnus z globalizace“. Jiní to nazývali „rozplizlost bez přestání“.
   Národ není ovšem ochoten umřít šedou smrtí na oltáři rozmanitosti a proto otevřeli globalisté bránu migrantům – novým revolucionářům a subjektu nové emancipace. Klíčová otázka dneška zní: „Jak se stavíš k migraci?“ Přesněji: „K všeobecnému právu na migraci“. Zde se rozdělují fronty. A pokud já na to mám odpovědět: „Zde se rozhoduje osud evropské civilizace". 
  

Žádné komentáře: