Nadějná mutace
Evropskounijní totalita musí příští rok proplout Scyllou a Charybdou francouzských prezidentských voleb. A pokud vyhraje Marine le Pen, Evropská unie včetně svých politických projektů jako je euro, rychle skončí v propadlišti dějin.
Marine le Pen vede Národní frontu pět let a vdechla straně nový směr, nové ideje a novou perspektivu. Hlavně ovšem přinesla šanci vrátit Francii bývalý lesk. Marine le Pen zbavila stranu antisemitistických reziduí a celému programu vtiskla přesvědčivou racionalitu. Suverénní Francie – zákony, ekonomická politika, měna, vnitřní politika. Jednoznačné ne pseudoparlamentu v Bruselu, schengenské politice neexistence hranic a masové imigraci.
Pascal Célerier píše v Boulevard Voltaire, že vdechla straně koherenci a sílu bez paralely. Prezidentským projevem před stranickými kádry ve Frejusu se přihlásila k dědictví generála de Gaulla. Má k tomu právo? Předně sám generál kdysi prohlásil: „Každý Francouz byl, je nebo se stane gaullistou“. Gaullisty se proklamovali nakonec i jeho protivníci z levice, i prezident monarchistických manýrů Mitterand a na svých stránkách, což je zábavné, i současný prezident Holland. Není legitimnější dědičkou velkého generála Marine le Penová?
V roce 1974 se dědicem proklamoval Chirac, pomalu, ale konstantní rychlostí zrazoval generálův odkaz: v evropské rovině, ekonomické, sociální i kulturní. Jeho nedávná hospitalizace v nemocnici je svým způsobem symptomatickým koncem 40leté zrady gaullistických ideálů. Juppé je pohrobkem tohoto zrazeného dědictví.
Je přirozené a normální, že odhozené dědictví nalezne v jistý moment svého pozdního dědice - a často nečekaně. A navíc pokud se tento dědic hrdě hlásí k vlastenectví a suverenitě země, k odmítnutí evropského superstátu, k etatismu. Je normální, že francouzský lid coby arbitr dá za pravdu pozdnímu dědici. Většina politologů se shodnou na tom, že úspěch Národní fronty vyplynul ze zrady prvních dědiců, tedy RPR (nyní republikánů). Marine le Pen zvedla standartu národní pravice a bonapartismu, abychom zůstali v pojmech René Remonda.
Vstoupila do prezidentského klání gaullistickým způsobem. Pouze ona je schopna vyzdvihnout gaullistické fundamenty: kult šéfa, odmítnutí ideologie pravice-levice a celé divadlo primárních voleb ostatních partají. Odvolala se k lidu, vystavila sebe a své hnutí, které je ostrakizováno systémovými partajemi verdiktu lidu. Stejně jako to učinili gaullisté v IV. Republice.
Žijeme v tíživé době, Marine le Penová si vynutila mutaci svého hnutí do takové podoby, aby program odpovídal zadání doby. Neočekávaný návrat gaullistických myšlenek, o nichž se političtí vůdci domnívali, že jsou překonány a zapomenuty. Pochopil to i Sarkozy. Prezidentské kampani budou dominovat myšlenky 40 let zrazované. Nezbývá než doufat, že nově zvolený prezident opět nezradí generálovo dědictví. Bylo by to dramatické nejen pro samotné dědictví, ale pro Francii v hluboké krizi.
Pascal Célerier píše v Boulevard Voltaire, že vdechla straně koherenci a sílu bez paralely. Prezidentským projevem před stranickými kádry ve Frejusu se přihlásila k dědictví generála de Gaulla. Má k tomu právo? Předně sám generál kdysi prohlásil: „Každý Francouz byl, je nebo se stane gaullistou“. Gaullisty se proklamovali nakonec i jeho protivníci z levice, i prezident monarchistických manýrů Mitterand a na svých stránkách, což je zábavné, i současný prezident Holland. Není legitimnější dědičkou velkého generála Marine le Penová?
V roce 1974 se dědicem proklamoval Chirac, pomalu, ale konstantní rychlostí zrazoval generálův odkaz: v evropské rovině, ekonomické, sociální i kulturní. Jeho nedávná hospitalizace v nemocnici je svým způsobem symptomatickým koncem 40leté zrady gaullistických ideálů. Juppé je pohrobkem tohoto zrazeného dědictví.
Je přirozené a normální, že odhozené dědictví nalezne v jistý moment svého pozdního dědice - a často nečekaně. A navíc pokud se tento dědic hrdě hlásí k vlastenectví a suverenitě země, k odmítnutí evropského superstátu, k etatismu. Je normální, že francouzský lid coby arbitr dá za pravdu pozdnímu dědici. Většina politologů se shodnou na tom, že úspěch Národní fronty vyplynul ze zrady prvních dědiců, tedy RPR (nyní republikánů). Marine le Pen zvedla standartu národní pravice a bonapartismu, abychom zůstali v pojmech René Remonda.
Vstoupila do prezidentského klání gaullistickým způsobem. Pouze ona je schopna vyzdvihnout gaullistické fundamenty: kult šéfa, odmítnutí ideologie pravice-levice a celé divadlo primárních voleb ostatních partají. Odvolala se k lidu, vystavila sebe a své hnutí, které je ostrakizováno systémovými partajemi verdiktu lidu. Stejně jako to učinili gaullisté v IV. Republice.
Žijeme v tíživé době, Marine le Penová si vynutila mutaci svého hnutí do takové podoby, aby program odpovídal zadání doby. Neočekávaný návrat gaullistických myšlenek, o nichž se političtí vůdci domnívali, že jsou překonány a zapomenuty. Pochopil to i Sarkozy. Prezidentské kampani budou dominovat myšlenky 40 let zrazované. Nezbývá než doufat, že nově zvolený prezident opět nezradí generálovo dědictví. Bylo by to dramatické nejen pro samotné dědictví, ale pro Francii v hluboké krizi.
Žádné komentáře:
Okomentovat