nesmysly bez hranic

Žvásty bez hranic

 Pořadí na svobodu (tisku). Něco takového zveřejnila organizace Reportéři bez hranic. Výroční informace této organizace je velmi komentována v politickokorektním tisku celé EU. Těmito podivnými statistikami se organizace snaží  sugerovat čtenáři jakousi představu o svobodě vůbec, moderní svět má tendenci kvantifikovat a zde se nám nabízí rychlý pohled na více nebo méně svobodné země.
Jak pohodlné a snadné. Ale je tomu tak? Svoboda v této zprávě znamená pouze tolik, kolik žurnalistů tam dostalo přes hubu nebo jsou v base. Je Tadžikistán až tak nesvobodný, jak naznačují, neplyne to spíš z jakési inherentní brutality, která je v těchto končinách normou? 
  V metodice zprávy se uvádí, že se zohledňovala různorodost tisku, nezávislost, prostor pro práci žurnalisty, sebecenzura, transparence.
  Polsko se v jejich statistice zhoršilo o 29 bodů - v důsledku toho, že si zvolili pravicovou vládu. Vláda prý repolonizuje média (spíš degermanizuje), vůbec je reálné, aby za pár měsíců vládnutí mohlo dojít k takovému propadu v skutečně objektivní statistice – média referují pořád stejně. Špatně je na tom stejně jako vloni Maďarsko, Orbán se nelíbí. V Salvadoru též propadli, zvolili pravicového prezidenta.
  V Německu jsou stále na dobré pozici, ale trochu se pohoršili, při demonstracích Pegidy se prý útočí na žurnalisty, pravicové grupy útočí. Podle všech statistik nejvíc útočí Antifa, ale toho si nevšimli. Mezi ruským a německým tiskem je rozdíl stobodový, Rusko je v posledním kvartilu jejich hodnocení. Pokud srovnáme německé a ruské čtivo, budeme šokováni překvapujícím způsobem. Německé propagandistické unisono od dvou hlavních centrálních novin až po lokální tisk, máte pocit, že pro celé Německo to píše jeden člověk – vítězství ušlechtilé politické korektnosti, jeden hlas v novinách, jedna pravda v novinách, jeden multikulti nenárod, jedna kancléřka. Něco hrůzného to připomíná. Svoboda pro hlasatele unisona je tam opravdu velká, horší pro čtenáře, pokud si chcete koupit něco skutečně  opozičního, jako je Junge Freiheit, hrozí vám, že vám někdo z ušlechtilých politickokorektních Němců rozbije hubu. Kampaň vedenou státními médii a nátlakovými organizacemi za stop inzerování v Junge Freiheit, a tak za finanční likvidaci těchto skutečně objektivních novin si též Reportéři bez hranic nevšimli.
   Na druhé straně patrná v ruském tisku kritická obsahová variabilita, věcné diskuze  a kupodivu ve srovnání s německým i větší literární a analytická úroveň. Izvestije,  vynikající Argumenty i Fakty aj.  
  V základním grafu jejich hodnocení je interval počtu vězněných žurnalistů, asi nejsilnějšího parametru hodnocení, od 22 (v Egyptě) po 1 (v USA). Chtějí naznačit, že v Egyptě je větší nesvoboda v tomto ohledu než v Saúdské Arábii? V Německu nikoho nezašili, tedy tam má být větší svoboda (médií) než v USA.
   USA jsou v jejich klasifikaci v 41. pozici, Spolková republika je 16. Prý v USA nemilují investigativní žurnalisty. Které německé noviny dosahují úrovně svobodného referování a objektivity New York Timesů, Washington Postu aj?  Snažit se nějakým způsobem kvantifikovat svobodu tisku v Mexiku podle počtu napadených nebo skrývajících se  žurnalistů, není vypovídající. Zuří tam válka mezi drogovými kartely a státní mocí, kdo se dotkne tématu, je v ohrožení, od faráře v kostele až po novináře. Prostě v této zemi jsou to momentálně rizikové profese. 
  Indii v 170 bodovém spektru ocenili 130. pozicí. Tato obrovská demokratická země, s obrovskou variabilitou národů a tisku všeho druhu má být ve stejné kategorii jako Kongo. Žurnalisté prý nesmí do Kašmíru, lokální tisk má často problémy s místní vládou. Jenom z tohoto jednoho důvodu by měla být zpráva odmítnuta i s jejími autory.
   A co Izrael?   Svoboda tisku je prý legalizovaná, ale témata týkající je národní bezpečnosti podléhají vojenské cenzuře a občas i informačnímu tabu. Prý armáda napadá palestinské žurnalisty a zahraničním znesnadňuje práci. Z těchto důvodů zařadili tito falešní hráči Izrael do pozice 100, Libanon má mít svobodnější tisk, Izrael se blíží Středoafrické republice v jejich hodnocení.
   A jak se dá hodnotit práce celého týmu? Velká prolhanost  s nepřekonatelnou profesionální demagogií. Německý boss Reportérů bez hranic Michael Rediske, bývalý šéfredaktor Tageszeitung, hlásné trouby politickokorektní demagogie, člen oficiální rady tisku (cenzoři);  Olaf Steenfadt, bývalý vysoký funkcionář německých státních televizních stanic  ARD a ZDF –  pro neobjektivní prezentování a falšování  fakt lidé ve statisících odmítají platit zákonný televizní poplatek;  Christoph Dreyer, islamovědec (a propagátor);  Jens-Uwe Thomas, specialista v poradenství a pomoci uprchlíkům; Frieder Kleinert, fundraising pro uprchlíky. A podobní. Může tato skupina lidí ve své ideologické slepotě a materiální  podmíněnosti "easy-life" stylu vůbec chápat, co to znamená svoboda tisku a svoboda člověka vůbec v komplexu historických a společenských podmínek?