Zdegenerovaná.
Politickokorektní šílenství v Německu dospělo do bodu, kdy máme právo hovořit o šílenství. Bohužel se to neodehrává na jiném kontinentě, ale za humny a chtíc nechtíc budem vtaženi do této podivné hry.
Analýza německé skutečnosti Hanse Heckela v Preussische Zeitung je velmi přesná a navíc poutavá:
Strašné. Jak dlouho budeme ještě muset chutnat křivé obraty antirasistické degenerace, která nám zakazuje rozlišovat cizí od naší kultury. Potrvá to tak dlouho, až nám někdo do našich tvrdých hlav brutálním způsobem vtluče zpátky skutečnost a realitu.
Dřív byli jenom vlci a člověk z této šedivé rasy vyšlechtil spoustu psích ras. Oškliví, elegantní, nebezpeční i přítulní psi. Šlechtitelé mohou být hrdí. Ale též někdy se nezodpovědní šlechtitelé spletli, jejich nebohé stvoření s deformovanou kostrou a trpícími orgány není životaschopné a trpí. Podobně šlechtění fanatické politiky a světonázorů nevyplodí životaschopné tvory. Evropská unie nám nabízí takový příklad.
Počátek tohoto šlechtění najdeme již v meziválečném období. Gustav Stresemann a Aristide Brian položili genetický základ. Domnívali se, že Evropa může být bez válek pouze tehdy, když Němci a Francouzi vytvoří společný politický celek. Pak se šlechtilo dál. Bohužel ne vždy s nejlepšími záměry a výsledky. Po druhé světové válce se zdálo, že se Německu musí nasadit nějaká pouta. Pod lesklou srstí se skryl zhoubný nádor. Šlechtitelé spěchali a od generace ke generaci tvořená bytost rostla. Až r. 1992 narostla do podoby Evropské unie. A monstrum požíralo země, peníze a kompetence. Nemohlo jinak, mělo to ve svých maastrichtských genech. To ubohé zvíře se potácí, kymácí jako by se v každé chvíli již chtělo utopit v bahně dějin. A co šlechtitelé? Rozumní lékaři by nařídili dlouhou hladovku, ale šlechtitelé je nazývají nepřáteli Evropy.
Příští rok dojde pravděpodobně k amputaci velkého orgánu - Velké Británie, druhé evropské ekonomické velmoci, lidové hlasování o tom rozhodne. Brusel proto urychlí vstupní proceduru s Tureckem. Jako když uříznete někomu nohu a jako lék mu dáte na záda těžký pytel. V civilním životě by se takoví perverzní lékaři postavili před soud, v Evropské unii si oni sami udělí Karlovu cenu.
Němce to zatím moc neobtěžuje, neboť jim to ještě nedošlo. Před deseti nebo dvaceti lety by odchod Británie vyvolal smrtonosnou paniku a každodenní debaty v médiích o rozpadu Unie. Zpráva, že podobně ve Finsku plánují referendum o odchodu z eurozóny, též nikoho moc nezaujala. Jsme uvězněni ve zprávách o utrpení blízkovýchodních uprchlíků. Evropská unie dá přednost životu ve svých vnitřních očích: velký mír a pomoc světu, ne omšelé evropské hnutí - a Němci fascinováni zbožně zírají. Kdo by si dělal starosti se stavem unie.
Možná naše duševní lhostejnost znamená, že nejsme o nic lépe vyšlechtěni než Evropská unie. Byly časy, kdy lidské myšlení bylo zasaženo rasistickým neřádem - to jsme odšlechtili. Ale bohužel se nepřestalo včas šlechtit. Už jsme tak zdegenerovaní, že pouhá zmínka o rozdílech mezi národy a kulturami vyvolá u antirasistů nebezpečí srdečního záchvatu. Např, vědci v oblasti anticiganismu položili základ vědecké disciplině "rasismus proti cikánům". Dospěli tak daleko, že objevili rasismus i v jinak pozitivně chápané tradiční cikánské romantice. Kolektivní kvalitou cikánů je, že jsou diskriminováni, všechno ostatní plodí rasistická zobecnění - to je výstup od těchto vědeckých pracovníků.
V případě masové imigrace je to podobné, abychom nebyli rasisty, nesnažíme se vůbec myslet nad tím, co denně pozorujeme. Vidíme ženy s cele pokrytými hlavami, ale nesmí nás myšlení šálit - pod šátky se skrývají lékařky, podnikatelky nebo feministické žurnalistky. Komu to myslí jinak, je rasista.
Strašné. Jak dlouho budeme ještě chutnat křivé obraty antirasistické degenerace, která nám zakazuje rozlišovat cizí od naší kultury. Potrvá to tak dlouho, až nám někdo do našich tvrdých hlav brutálním způsobem vtluče zpátky skutečnost a realitu.
Žádné komentáře:
Okomentovat