James Forder, Christopher Hunne
PROFILE BOOKS 1999
/kniha v bedně “knihy zadarmo” v Domě kniky v Ruské,Ph10/
James Forder učí ekonomii na Balliol College v Oxfordu a Christopher Huhne je novinář píšící o ekonomii,
oba s řadou publikací. Po patnácti letech zkušeností s Eurem je to
silná kniha i pro ekonomické amatéry a čte se s rozkoší. James Forder
shromáždil argumenty proti Euru, působí to velmi silně, jeho proroctví
se naplnila a naplňují.
Podle Fordera je devalvace v
recesi největší zbraní centrální banky k obnovení přirozeného růstu a
tohoto prostředku se země Euro zóny dobrovolně vzdaly bez rozumné
kompenzace. Euro mělo být panaceou na nežádoucí jevy v ekonomii a
hlavním zlem pro Němce je od první světové války samozřejmě inflace a
na tom je Euro konstruováno. James Forder říká, že jsou i jiná hlavní
zla a ta se obyčejně regulují taxací popř. rozpočtovou balanční
politikou, ale tato možnost je v eurozóně též velmi omezena.
Jaké jsou tedy výhody Eura? Nízké transakční náklady, sníží se rizika směnných kurzů a transakční náklady při obchodování, ty dělají podle uznávaných odhadů 0.2-0.4% GDP. Dál si spotřebitelé v jednotlivých zemích vynutí snížení ceny zboží na nejnižší možnou úroveň. Podle Fordera snížení cen nenastane a patnáct let zkušenosti s Eurem mu dává za pravdu. Jak je to se snížením rizik směnných kurzů jednotlivých zemí. S redukcí sumárního risku plynoucích z nahrazení měn členských zemí Eurem Forder nepolemizuje, ale píše, že Euro bude přitahovat spekulanty a toto povede k jiným typům rizik. Nakonec i sumární riziko jednotlivých měn vůči okolnímu světu by byl menší než je riziko Eura. Často se argumentuje, že jako mezinárodní platidlo bude Euro konkurencí dolaru, podle profesora Fordera akumulace Eura mimo eurozónu bude znamenat ztrátu kontroly nad platidlem a je to velmi rizikové. Zde mu též realita dala za pravdu, tento argument v současnosti už nikdo nepoužívá.
Jak je to u transakčních nákladů? Argumentovalo se, že pokud se ušetří transakční náklady, povede to k vyššímu růstu tzv. dynamic gain effectu. Podle Fordera se zapomnělo na náklady na Euro jako takové a o těch nikdo nic neví. A zde mu dal vývoj víc než za pravdu, náklady na Euro možná povedou ke zborcení celé konstrukce Eura.
Podle Fordera existují tři klíčové body, kdy je výrazně nevýhodné mít společnou měnu
- případ nesynchronních ekonomických cyklů, např. Británie se v 1998 zotavovala z recese a akceleroval její ekonomický růst, tedy ekonomika potřebovala vyšší úrok k zabrzdění možné inflační spirály. Naproti tomu Německo potřebovalo přesně opačné, nacházelo se právě v recesi.
- různé země odpovídají různě na stejnou ekonomickou politiku. Např. vyšší inflace způsobená vnějšími faktory v některé zemi vyvolá šok a následně rychlé řešení, v jiné zemi, kde jsou silné odbory a slabá ekonomická politika to povede ještě k vyšší inflaci v důsledku mzdových a cenových nárůstů.
- devalvace měny, někdy je úspěšná, jindy neúspěšná. Ve Francii byla např. devalvace často doprovázena špatnou ekonomickou politikou. V 1992 libra potřebovala klesnout, zatímco marka, aby se snížila inflace potřebovala zesílit oproti ostatním měnám. Stalo se tak a obě země profitovaly, v případě Eura by trpěly obě země.
Podle Fordera je otázka přesunu prosperity z jedné země do druhé v Evropě zcela vyloučená, není to možné ani v USA, možný je jen přesun pracovní síly, ale ten v Evropě též není možný. Maastricht vlastně zakazuje rozumnou ekonomickou politiku, pro ECB je cenová stabilita hlavní prioritou, bez ohledu na následky. To zabraňuje jednotlivým státům v rozumné politice příjmů a výdajů, které by sledovaly jiné fundamentální priority jako je růst a zaměstnanost. Evropská centrální banka si nárokuje dobrou ekonomickou politiku a ta je podle ní otázkou pravidel a může být řízena nějakými techniky.
Nízká inflace a nulová zadluženost státu jsou vždy rozumnými cíli, ale podle Fordera je otázkou jak je dosáhnout a jak je sladit s ostatními cíli, to je umění ekonomické politiky. Profesor Forder polemizuje se základními principy Maastrichtu. Pojem nezávislosti ECB srovnává s polohou americké FRS, ten je sice nezávislý na Kongresu i na prezidentovi, ale je povinen sledovat jisté cíle a podávat o tom zprávu kongresu, v Británii vláda stanovuje inflační cíle apod. Mastrichtská dohoda něco podobného vylučuje. Cílem snažení ECB je cenová stabilita, ECB musí prosazovat politiku nulové inflace, ale v Evropě nikdy žádná země neměla nulovou inflaci, dá se prosazovat taková politika bez závažných ekonomických důsledků. Polemizuje i s článekem 104 Mastrichtu, který pokutuje země s fiskálním deficitem větším než tři procenta, taková pokuta nemá nikde ve světě paralelu, např. i pro jednotlivé státy USA neplatí žádná vnější rozpočtová pravidla. Monetární politika Maastrichtu vychází z toho, že fiskální politika státu je vždy vadná, podle ní pokud si stát půjčí připraví tím soukromý sektor o prostředky a tím sníží objem rozumných investic. Pokud si vláda půjčí, zvedne to úrokovou míru a v případě Eura tedy úrokovou míru všech zemí a tudíž je to vadné. Pokud některá vláda nakoupí moc papíru, zvedne to cenu papíru, a tak by to měla legislativa EU řešit.
Podle Fordera jistá míra inflace může být tolerována, ale nikdy ne dlouhodobá recese. Při unifikace Německa se tvrdilo, že to bude velká investiční příležitost pro německý průmysl, ale to se nepotvrdilo právě v důsledku společné měny. Nejlepší politikou pro jednotlivé země je hledání přirozené balance mezi ekonomickými parametry a ne akcentování jednoho z nich. Nemusí existovat tak nízká úroková míra, která povede k investicím, to je dlouhodobě pozorovatelné v Japonsku. Nikdy není záruka, že jistý surplus nebo deficit je špatný nebo dobrý. Ekonomicky katastrofická monetární unie zničí celý integrační proces.
Nakonec profesor Forder cituje Martina Feldsteina: „because of EURO the threat of war between Euro countries could be revived...“
Logika profesora Fordera je strhující, není nic v jeho tvrzeních co by se po patnácti letech nepotvrdilo. Až se zdá nemožné, že tato kniha byla publikována před víc než patnácti lety, realita je důkazem idejí profesora Fordera.
Christopher Huhne. Po přečtení části napsané profesorem Forderem mám pocit, že Euro už moc šancí mít nemůže, do té míry je první část exaktní a přesvědčující. A je tomu tak, druhá část knihy postrádá na síle a je patrné, že není napsána vědcem, ale publicistou. Možná, že pokud by tato část vyšla samostatně její slabé body by nebyly tak čitelné. Od prvních stránech je jasné kam autor míří a co bude akcentovat. Výhody turistiky, výhody nějakého imaginárního střadatele, jehož úspory mohou Eurem jenom získat. Popisuje jakási fakta, která mají váhu pro nakladatele bestselleru, který ví jak osloví ženy v domácnosti a čtenáře v metru.
Finanční instituce věří ECB a věří, že úroková míra zůstane nulová, i vlády si mohou půjčovat na nízký úrok, tedy sníží se náklady na úrokové služby. Huhne píše, že pokud by Británie byla členem Euro zóny, již v prvním roce by si vláda mohla půjčovat v Eurech a tím by ušetřila 4 mld. liber ročně, income tax by mohla být redukována o 2 pence na libru. Obslužnost průměrné hypotéky by se snížila o 400 liber za rok. I průměrně zdatnému čtenáři ekonomické literatury je jasné, že tato marginální fakta mohou podpořit společnou měnu skutečně jen v očích velmi povrchního čtenáře. Poučený čtenář první části ví, že transakční náklady na fungování Eura vůbec nahlodají celý systém, a pak ušetřené dvě pence na libru jsou směšné. Spekulanti nemohou snadno atakovat Euro zónu mysli si Huhne, ze zkušenosti víme, že spekulanti podminují fungování celých států a k tomu jim Euro otevře cestu. Volatilitu jednotlivých měn Euro eliminuje, ale víme, že volatilitu mohou dostatečně dobře eliminovat centrální banky jednotlivých států a též rozumná politika jakou byla od 1979 zóna monetární stability EMS je účinnou bariérou proti volatilitě.
Euro umožní společný pohled a přístup k subvencím v průmyslu, po patnácti letech této zkušenosti víme, že rozumná politika národních subvencí by byla nejlepší bariérou likvidace mnohých průmyslových odvětví a deindustrializace evropských zemí. Dál Huhne zmiňuje příklad turisty cestujícího Evropou před zavedením Eura, po projetí všech zemí, aniž cokoliv utratí a jen vyměňuje původních 100 liber, mu zbývá po návratu do Británie 53 liber. Ale cestuje někdo tímto způsobem, konečně v různých zemích jsou různé produkty různě drahé a tak při rozumné kvantifikaci cesty by byl efekt podstatně jiný. Výhodou Eura je snadné srovnání cen v jednotlivých zemích, proč jsou tedy takové cenové rozdíly třeba mezi Portugalskem a Španělskem. Euro zvýší zákazníkovi možnost volby a potencuje nárůst životní úrovně, povede ke tlaku na firmy a celkově vyšší efektivitě investic. Euro povede k většímu produktu na jednotku investic, monetární unie bude potencovat celkový růst, klesne počet nezaměstnaných.
Skutečnost je taková, že po patnácti letech existence Euro zóny je růst v této části světa menší než jinde ve světě, efektivita firem spočívá v tom, že transferují produkční segment do třetích zemí. Konečně argument stabilního kurzu měny, který má skrývat obrovský potenciál možných investic je falešný. Není to právě kurz měny s celým rizikem volatility, který potencuje investora, který mu nabízí škálu možností a až um a racionalita investora vytváří v tomto prostoru něco nového?
Christopher Huhne dál argumentuje prokorelovaností zemí Euro zóny v růstu GDP, píše, že Indie má 10 jazyků a jednu měnu atd. Autor shromáždil celou řadu zajímavých argumentů, ale čtenář cítí možná pod vlivem časového odstupu, že argumenty neuchopují podstatu problému jako je to v případě Jamese Fordera v první části knihy..
Jaké jsou tedy výhody Eura? Nízké transakční náklady, sníží se rizika směnných kurzů a transakční náklady při obchodování, ty dělají podle uznávaných odhadů 0.2-0.4% GDP. Dál si spotřebitelé v jednotlivých zemích vynutí snížení ceny zboží na nejnižší možnou úroveň. Podle Fordera snížení cen nenastane a patnáct let zkušenosti s Eurem mu dává za pravdu. Jak je to se snížením rizik směnných kurzů jednotlivých zemí. S redukcí sumárního risku plynoucích z nahrazení měn členských zemí Eurem Forder nepolemizuje, ale píše, že Euro bude přitahovat spekulanty a toto povede k jiným typům rizik. Nakonec i sumární riziko jednotlivých měn vůči okolnímu světu by byl menší než je riziko Eura. Často se argumentuje, že jako mezinárodní platidlo bude Euro konkurencí dolaru, podle profesora Fordera akumulace Eura mimo eurozónu bude znamenat ztrátu kontroly nad platidlem a je to velmi rizikové. Zde mu též realita dala za pravdu, tento argument v současnosti už nikdo nepoužívá.
Jak je to u transakčních nákladů? Argumentovalo se, že pokud se ušetří transakční náklady, povede to k vyššímu růstu tzv. dynamic gain effectu. Podle Fordera se zapomnělo na náklady na Euro jako takové a o těch nikdo nic neví. A zde mu dal vývoj víc než za pravdu, náklady na Euro možná povedou ke zborcení celé konstrukce Eura.
Podle Fordera existují tři klíčové body, kdy je výrazně nevýhodné mít společnou měnu
- případ nesynchronních ekonomických cyklů, např. Británie se v 1998 zotavovala z recese a akceleroval její ekonomický růst, tedy ekonomika potřebovala vyšší úrok k zabrzdění možné inflační spirály. Naproti tomu Německo potřebovalo přesně opačné, nacházelo se právě v recesi.
- různé země odpovídají různě na stejnou ekonomickou politiku. Např. vyšší inflace způsobená vnějšími faktory v některé zemi vyvolá šok a následně rychlé řešení, v jiné zemi, kde jsou silné odbory a slabá ekonomická politika to povede ještě k vyšší inflaci v důsledku mzdových a cenových nárůstů.
- devalvace měny, někdy je úspěšná, jindy neúspěšná. Ve Francii byla např. devalvace často doprovázena špatnou ekonomickou politikou. V 1992 libra potřebovala klesnout, zatímco marka, aby se snížila inflace potřebovala zesílit oproti ostatním měnám. Stalo se tak a obě země profitovaly, v případě Eura by trpěly obě země.
Podle Fordera je otázka přesunu prosperity z jedné země do druhé v Evropě zcela vyloučená, není to možné ani v USA, možný je jen přesun pracovní síly, ale ten v Evropě též není možný. Maastricht vlastně zakazuje rozumnou ekonomickou politiku, pro ECB je cenová stabilita hlavní prioritou, bez ohledu na následky. To zabraňuje jednotlivým státům v rozumné politice příjmů a výdajů, které by sledovaly jiné fundamentální priority jako je růst a zaměstnanost. Evropská centrální banka si nárokuje dobrou ekonomickou politiku a ta je podle ní otázkou pravidel a může být řízena nějakými techniky.
Nízká inflace a nulová zadluženost státu jsou vždy rozumnými cíli, ale podle Fordera je otázkou jak je dosáhnout a jak je sladit s ostatními cíli, to je umění ekonomické politiky. Profesor Forder polemizuje se základními principy Maastrichtu. Pojem nezávislosti ECB srovnává s polohou americké FRS, ten je sice nezávislý na Kongresu i na prezidentovi, ale je povinen sledovat jisté cíle a podávat o tom zprávu kongresu, v Británii vláda stanovuje inflační cíle apod. Mastrichtská dohoda něco podobného vylučuje. Cílem snažení ECB je cenová stabilita, ECB musí prosazovat politiku nulové inflace, ale v Evropě nikdy žádná země neměla nulovou inflaci, dá se prosazovat taková politika bez závažných ekonomických důsledků. Polemizuje i s článekem 104 Mastrichtu, který pokutuje země s fiskálním deficitem větším než tři procenta, taková pokuta nemá nikde ve světě paralelu, např. i pro jednotlivé státy USA neplatí žádná vnější rozpočtová pravidla. Monetární politika Maastrichtu vychází z toho, že fiskální politika státu je vždy vadná, podle ní pokud si stát půjčí připraví tím soukromý sektor o prostředky a tím sníží objem rozumných investic. Pokud si vláda půjčí, zvedne to úrokovou míru a v případě Eura tedy úrokovou míru všech zemí a tudíž je to vadné. Pokud některá vláda nakoupí moc papíru, zvedne to cenu papíru, a tak by to měla legislativa EU řešit.
Podle Fordera jistá míra inflace může být tolerována, ale nikdy ne dlouhodobá recese. Při unifikace Německa se tvrdilo, že to bude velká investiční příležitost pro německý průmysl, ale to se nepotvrdilo právě v důsledku společné měny. Nejlepší politikou pro jednotlivé země je hledání přirozené balance mezi ekonomickými parametry a ne akcentování jednoho z nich. Nemusí existovat tak nízká úroková míra, která povede k investicím, to je dlouhodobě pozorovatelné v Japonsku. Nikdy není záruka, že jistý surplus nebo deficit je špatný nebo dobrý. Ekonomicky katastrofická monetární unie zničí celý integrační proces.
Nakonec profesor Forder cituje Martina Feldsteina: „because of EURO the threat of war between Euro countries could be revived...“
Logika profesora Fordera je strhující, není nic v jeho tvrzeních co by se po patnácti letech nepotvrdilo. Až se zdá nemožné, že tato kniha byla publikována před víc než patnácti lety, realita je důkazem idejí profesora Fordera.
Christopher Huhne. Po přečtení části napsané profesorem Forderem mám pocit, že Euro už moc šancí mít nemůže, do té míry je první část exaktní a přesvědčující. A je tomu tak, druhá část knihy postrádá na síle a je patrné, že není napsána vědcem, ale publicistou. Možná, že pokud by tato část vyšla samostatně její slabé body by nebyly tak čitelné. Od prvních stránech je jasné kam autor míří a co bude akcentovat. Výhody turistiky, výhody nějakého imaginárního střadatele, jehož úspory mohou Eurem jenom získat. Popisuje jakási fakta, která mají váhu pro nakladatele bestselleru, který ví jak osloví ženy v domácnosti a čtenáře v metru.
Finanční instituce věří ECB a věří, že úroková míra zůstane nulová, i vlády si mohou půjčovat na nízký úrok, tedy sníží se náklady na úrokové služby. Huhne píše, že pokud by Británie byla členem Euro zóny, již v prvním roce by si vláda mohla půjčovat v Eurech a tím by ušetřila 4 mld. liber ročně, income tax by mohla být redukována o 2 pence na libru. Obslužnost průměrné hypotéky by se snížila o 400 liber za rok. I průměrně zdatnému čtenáři ekonomické literatury je jasné, že tato marginální fakta mohou podpořit společnou měnu skutečně jen v očích velmi povrchního čtenáře. Poučený čtenář první části ví, že transakční náklady na fungování Eura vůbec nahlodají celý systém, a pak ušetřené dvě pence na libru jsou směšné. Spekulanti nemohou snadno atakovat Euro zónu mysli si Huhne, ze zkušenosti víme, že spekulanti podminují fungování celých států a k tomu jim Euro otevře cestu. Volatilitu jednotlivých měn Euro eliminuje, ale víme, že volatilitu mohou dostatečně dobře eliminovat centrální banky jednotlivých států a též rozumná politika jakou byla od 1979 zóna monetární stability EMS je účinnou bariérou proti volatilitě.
Euro umožní společný pohled a přístup k subvencím v průmyslu, po patnácti letech této zkušenosti víme, že rozumná politika národních subvencí by byla nejlepší bariérou likvidace mnohých průmyslových odvětví a deindustrializace evropských zemí. Dál Huhne zmiňuje příklad turisty cestujícího Evropou před zavedením Eura, po projetí všech zemí, aniž cokoliv utratí a jen vyměňuje původních 100 liber, mu zbývá po návratu do Británie 53 liber. Ale cestuje někdo tímto způsobem, konečně v různých zemích jsou různé produkty různě drahé a tak při rozumné kvantifikaci cesty by byl efekt podstatně jiný. Výhodou Eura je snadné srovnání cen v jednotlivých zemích, proč jsou tedy takové cenové rozdíly třeba mezi Portugalskem a Španělskem. Euro zvýší zákazníkovi možnost volby a potencuje nárůst životní úrovně, povede ke tlaku na firmy a celkově vyšší efektivitě investic. Euro povede k většímu produktu na jednotku investic, monetární unie bude potencovat celkový růst, klesne počet nezaměstnaných.
Skutečnost je taková, že po patnácti letech existence Euro zóny je růst v této části světa menší než jinde ve světě, efektivita firem spočívá v tom, že transferují produkční segment do třetích zemí. Konečně argument stabilního kurzu měny, který má skrývat obrovský potenciál možných investic je falešný. Není to právě kurz měny s celým rizikem volatility, který potencuje investora, který mu nabízí škálu možností a až um a racionalita investora vytváří v tomto prostoru něco nového?
Christopher Huhne dál argumentuje prokorelovaností zemí Euro zóny v růstu GDP, píše, že Indie má 10 jazyků a jednu měnu atd. Autor shromáždil celou řadu zajímavých argumentů, ale čtenář cítí možná pod vlivem časového odstupu, že argumenty neuchopují podstatu problému jako je to v případě Jamese Fordera v první části knihy..
Žádné komentáře:
Okomentovat