apostata

Mutace univerza

Dlouhodobá zátěž člověka vytrénuje nebo otupí, imigranti do EU pořád proudí, statistiky jsou pořád stejně kruté, ale imigranti přestali být tématem. Výjimkou je Británie, kde vládnoucí kasta imigrantským kladivem hodlá úplně rozložit národ. Téměř milion Ukrajinců v Česku a desítky milionů muslimů v západní Evropě žádný kulturní ani religiózní šok nezpůsobily jednoduše z toho důvodu, že jak v Česku, tak jinde v EU, žádná kultura ani náboženství neexistuje. Ukrajinci jen urychlili české trendy posledního dvacetiletí, jako jsou dobře maskovaná hrubost a vulgarita, nulová lidská solidarita a pokles inteligenční úrovně společnosti. Islám na Západě též žádnou kulturu nezničí, protože až na jakési mediální vřeštění, tam žádná kultura neexistuje. Evropské civilizační hodnoty jsou mrtvé, kostely prázdné, konzumní pečování o sebe dorazilo poslední velké evropské kvality. Komisaři EU a tzv. Evropský parlament řídí proces znehodnocování Evropy, využívají imigrantů, aby se vyhnuli řešení problémů ekonomické krize a rozpadu sociálních vazeb. Jakou identitu potkávají Ukrajinci v Česku nebo Alžířané ve Francii? Neprojevují žádné nadšení z českého národa, ale jsou nadšeni z možností rychlého materiálního vzestupu, jejich slabý respekt k zákonu jim dává oproti Čechům velkou komparativní výhodu. Pro Ukrajince není Česko zajímavé ani kulturou jazyka,  ani historií nebo architekturou, ale konzumem a vlastním obohacením.  V kultuře peněz a konzumu jsou doma a nemýlí se v předpokladu, že na této platformě se jim bude v Čechách dobře dařit. Kombinují prostředky z bůhvíjakých zdrojů s českou státní podporou a agresívně investují, např. v některých pražských panelácích přesahuje jejich podíl na vlastnictví bytů deset procent. 

             Armand Henri v Revue-éléments se zamýšlí nad možností přežití hromady norem, muzeí a procedur bez duše, které se říká Evropská unie. Stane se Evropa tím, čím geograficky je, ale s čím se nikdy nesmířila - zanedbatelným výběžkem asijského kontinentu? Armand Henri cituje Valéryho: "Má Evropa ještě šanci být vzácnou součástí světové historie, kam ji na situovaly dějiny? Být mozkem světového těla a perlou sféry?" Sto let po Valéryho otázce se karolínský evropský prostor stal komoditou své vlastní globalizace: města proměněná v muzea, abstraktní normy, neplodné univerzity a myriády zákonů a procedur. Evropa vnucovala světu svůj historický materiál, nemluvě o historickém materialismu: rekonstruované římské právo zbavené podstaty, úpadkem Byzance occidentalizovaný řecký rozum, moderní vestfálský stát, tržní technologie a moderní ideje vědy a techniky. Nakonec ke své velké škodě zjistila, že tento materiál může existovat i bez Evropy. Čína, Indie a Amerika používají právo, finance, průmysl, aniž si osvojily evropskou duši... a dokonce lépe než Evropané, které degradoval úpadek. Je ještě závažnější, že od konce studené války je evropská kultura synonymem pro ne-kulturu. Jediným jejím globalizovaným projevem je konzum, nesčíslné normy, turistika, zábava, konformita, pohodlí. Svět se přiblížil Západu, ale je post-evropský. Pro tuto  Evropu zbývají dvě slepé uličky: utilitární funkcionalismus nebo povrchní hédonismus bez hloubky. 
         Armand Henri srovnává naši dobu s dobou Juliana Apostaty. Císař pochopil, že svět, v kterém žil, už materiálně mutoval do jiného univerza. Pokoušel se o restauraci řecko-římského pohanství v impériu, které už bylo křesťanské. Přišel příliš pozdě. Křesťanství nenahradilo pouze kulty a Sol Invictus, to by bylo snadné. Převzalo materiál starého světa a přeorientovalo ho. Vstřebalo řecký jazyk, římské právo, rétoriku, filozofii a císařskou správu a dalo je do služeb mocnější univerza než byl starověk a Ciceronova stoická občanská univerzalita. Jak to bylo možné? Protože starověký svět bez podstaty nabídl přenositelnost svých kvalit. Křesťanství nejen nahradilo paganismus, ale přeorientovalo ho a poraženou kulturu proměnilo v mocný nástroj. Přijalo nejen místa jako Řím, Antiochii, Alexandrii apod., ale i metody. Přehodnotilo tituly patricijského Říma (papež, kurie) a navrhlo politickou teologii rovnocennou pohanskému imperiálnímu kultu. Křesťanství dokáže být jemné v Alexandrii, doktrinářské v Nicei, asketické mezi pouštními otci, aniž by ztratilo sílu. Respektuje kulturní zvláštnosti a zároveň vytváří společenství jednoho osudu a naděje. Pozdní pohané bojují za kulturu, v níž už nežijí. Celse, Porphyre a Proclus obdivují pohanské bohy, komentují jejich mýty a moudrost, ale to všechno už znají v muzeální podobě. Nikdo už v bohy nevěří. Když se svět stane předmětem sofistikovaných výkladů a estetiky, přestane být reálným. Křesťané zvládli lépe řecko-latinskou ideu než samotní pozdní pohané. 
         Paralela Apostatova světa s dnešní Evropou je brutální. Evropan vidí, jak se katedrály proměnily v turistická výletní místa, jeho města jsou turistickými atrakcemi, z univerzit jsou globalistické platformy, z práva se stal univerzální jazyk konformity a evropská historie je scénografií pro asijské doktorandy. Konec Evropy není koncem toho, čím byla velká. Např. římskokatolická církev je silně přítomná na všech kontinentech. Její hloubka spočívá v uchování předkřesťanských kultur, jako je keltská, galsko-římská apod. Druhý vatikánský koncil tuto ideu potvrdil: katolicismus není nostalgií po Evropě, je to univerzalismus intertextuality, nikoli univerzalismus standardizace.