sloterdijk

Ecce homo europaeus

Filozof Peter Sloterdijk je posledním z velkých německých filozofů,  je duchovním velikánem v prostoru, který má na velikost alergii. Nepatří do evropskounijní vyprázdněné doby, kdy filozofie ztratila váhu a možná i smysl a nahradila ji ideologie. Filozofie zrcadlí hlubinnou variabilitu lidských možností v dějinách, postrádá smysl v zúžené evropskounijní době, kdy přívlastek složitý si mohou nárokovat pouze automaty a technologie. Filozof v letech 2023-24 přednášel na Collège de France, cyklus přednášek pojmenoval "Kontinent bez kvalit." Evropa je vyčerpaným kontinentem, není dějinným aktérem, ale zónou  abstence. Cyklus Sloterdijkových přednášek se dá najít na youtube, každý týden před zaplněnou aulou čte filozof monotónním hlasem ze svých poznámek smrtelnou diagnózu kontinentu, čímž má evidentně na mysli Evropskou unii. Filozof neanalyzuje Švýcarsko nebo ruskou či tureckou část Evropy. Auditorium vesměs lidé staršího věku, ti mladší se nezatěžují minulou Evropou, která je stejně už mrtvá a na jejímž těle se zrodila EU, která ještě pár let může parazitovat na kreativitě minulé  Evropy.  Sloterdijk kombinuje sarkasmus s elegencí, učí myslet ve světě evropskounijních duchovních prefabrikátů. Ukazuje na možnosti odporu prostřednictvím jazyka, formou a stylem filozofické satiry vyhlašuje válku unijní duchovní bídě. Sloterdijk nenabízí řešení, jak se zachránit z evropskounijních ruin, ale navrhuje zbraně. Člověk se musí odvážit vstoupit do oblasti zakázaného, znovuobjevit smysl osudové tragédie a osvobodit se od humanitárního moralizování. Jednoduše - stát se znovu dospělým. 

             Co zbývá z kontinentu, který stvořil řeckou filozofii, římskou kulturu, křesťanství, francouzskou revoluci, německý idealismus, marxismus, Freuda a který nyní produkuje energetické směrnice a plány uhlíkové neutrality. Evropská unie redukovala Evropu na kontinent impotence a moralizující byrokracie. Místo, aby korigovala své chyby, obrnila se morálkou. EU se intelektuálně, duchovně a demograficky propadla do nicoty. Nejenže si sama nevládne, ale omlouvá se, že tomu tak někdy bylo v minulosti. "Vzbuzuje to dojem, že Evropané se už nějaký čas zaštiťují Odysseovou lstivostí, aby ustoupili na pozice nicoty, po sledu událostí, které sami vyvolali a kterým se říká dějiny." Jedna idea prostupuje celým přednáškovým cyklem - Evropská unie je inkarnací evropské geopolitické viny. Každá evokace minulosti je důvodem k sebenenávisti. Každá velká událost minulosti se interpretuje jako hanba.
            Evropské vzdělávání už nemá základ v kultuře, ale v lítosti: slabá identita je jeho základním principem. Není to nejasná nebo mystická slabost, jako u Simone Weilové nebo Bernanose, ale byrokratická slabost, která je organizovaná, optimalizovaná a právně garantovaná. Evropa už nedokáže snít. Nevěří v nic, kromě potřeby nevěřit v nic. Mnoho Evropanů ztratilo zájem o sebe, kdyby mohli, vyměnili by se za kohokoliv jiného. Filozof mluví o vzestupu kulturního masochismu, kde se inteligence měří mírou sebekritiky a ctnost rozvážností. Být dnes kultivovaný znamená vědět, proč si člověk nezaslouží předávat poznání. Učení se stalo učením odnaučování historie, jazyka, hierarchie a evropského génia. Dnešní vzdělávací model je fabrikou na cenzurování sebe sama v kontextu bílé fobie. Nenávist k bílé barvě není výsadou globálního jihu, ale spíš evropského kontinentu v intencích věty Suzanne Sontagové z roku 1964: "Bílá rasa je rakovinou humanity." 
          V EU administrativní gesce nahradila politiku. Nemluví se o lidu, ale o občanské společnosti, nemluví se o osudu, ale o hodnotách. V EU se nevládne, ale řídí a kontroluje. Sloterdijk se odvolává na Spenglerovy, Musilovy a Brochovy ideje. Připomíná Burkeho, podle kterého éra ekonomů a kalkulátorů vystřídala věk rytířů a sláva Evropy navždy pohasla. V tomto kontextu nejsilnější pojmy jako lid, vlast, obětování se a transcendence se stávají nečitelnými. Evropská rétorika se redukovala na administrativní pokyny a občan je jen uživatelem této základní narativy. Sloterdijk nevylučuje možnost, že Evropa je laboratoří toho, co Nietzsche nazýval "posledním člověkem", který nechce riskovat, ale žít dlouhý a pohodlný život. "Ecce homo europaeus"  chce být pouhým správcem přítomnosti, nechce tvořit dějiny, ale udělat z nich přírodní park.
          Sloterdijk vidí jakousi možnost záchrany. Kontinent bez velkoleposti by mohl být pedagogickým příkladem místa sdílené kultury. Ovšem to by se musela Evropa smířit sama se sebou a přijmout své formy, génie a jazyky, místo toho donekonečna tlachá a dekonstruuje se, chlubí se inkluzí a zároveň se vyprazdňuje a zasévá pochybnosti. Evropa může přemýšlet o slabosti, ale nedělat z ní ctnost, být meditativní, ale ne pasívní. Předpokládá to  intelektuální třídu schopnou reflektovat realitu. Tato kvalita se však nenarodí v eurokracii, nevládních neziskovkách ani v dotovaných think-tank.