V Česku v řadě domácností visela na čestném místě známá fotografie prezidenta osvoboditele Masaryka a prezidenta budovatele Beneše, vydaná u příležitosti Benešova zvolení prezidentem. Fotografie přežila nacistickou okupaci, komunistickou autoritativní vládu, aby nakonec definitivně zmizela v popelnicích u baráků Evropskou unií zglajchšaltovaných potomků. Musela zmizet i z toho důvodů, aby se nemohla srovnávat kvalita minulých prezidentů s tragickou bídou, kterou tam předloni vynesla mediální masáž a manipulace volebního procesu. Nejen rozdíl duchovních kvalit, velmi zřejmá i optická elegance národních vůdců na fotografii oproti dnešnímu hradnímu kýči. V osmašedesátém Oleg Sus ve vynikajícím brněnském měsíčníku Index na pokračování školil čtenáře, co je to vlastně kýč. V jednom výkladu rozdíl kýče a pravé umělecké krásy dokladoval záběry zadních partií macatých krásek z dobových bordelů oproti uměleckého uchopení fysis. Národ má jedinečnou příležitost poslat na Hrad kvalitu a místo toho podlehne lascívním mediálním svodům a dá přednost kýči Susovy analýzy. Nejsme v tom jediní, ve Francii si vybrali Macrona a po šesti letech v hrůze zírají kam to zemi dovedlo. Málokde v Evropě pozorujeme, že by volební proces v mainstreamové mediální obruči dovolil voliči adekvátní reflexi, která by vynesla nepopiratelnou politickou a duchovní kvalitu. Problémem poklesu mediální kvality a posunem funkce médií v demokratickém systému se zabývali velcí američtí sociologové od konce devatenáctého století, ale odpověď na tento velký problém doby nenašli. Moderní liberalismus se ztotožnil s náhledy Waltera Lippmanna o nezbytné vládě odborníků a diktátu kompetentních médií. Nakonec nemáme ani odborníky, ani kompetentní média a populace je fascinovaná nulami a kýči. Česká média definitivně ztratila kapacitu osvětlovat podstatu světa a odkrývat společnosti nové cesty. Místo politické debaty o činech nové vlády, která by měla kapacitu revitalizovat společnost, trapné mediální plky o tom, jak se hradní kýč šklebí na toho či onoho nového ministra, který bez předsedy vlády stejně ministrem není. Místo debaty o nebezpečném státním převratu, který se rýsuje, mediální rozptýlení.
Řada velkých myslitelů jako OyGasset, Spengler, Lasch atd. dává šanci lidové intuici, odborníky a kompetentní média považují za zavádějící nesmyl. Lidová intuice se v Čechách probudila v parlamentních volbách, ale zdá se, že tuto šanci mainstreamoví biřici zlikvidují. Velký myslitel doby Emmanuel Todd před pár dny na přednášce v Boloni zpochybnil možnost obrodit liberálně-demokratický politický systém, protože tento systém je ryzím produktem protestantské etiky, která metamorfovala do své závěrečné nihilistické fáze.
Poslední roky ovládla Evropu čistá rusofobie a válečná propaganda s centrem v protestantské části Evropy - tj. Británie, velká část Německa, Skandinávie a baltské země. Todd píše, že při příležitosti vydání své poslední knihy v evropských zemích, projížděl Evropou křížem krážem a vypozoroval, že Španělsko, Itálie a další katolické země nejsou tak raněny rusofobií a válečnou pomateností jako protestantská Evropa. Protestantismus je nejnebezpečnější ve své čisté podobě, když jeho etické principy přestanou prostupovat společností. Zanechává za sebou totální prázdnotu, jde o svého druhu západní mohamedánství. V protestantismu existoval bůh, existovali věřící, ale neexistoval žádný prostředník, svět byl v tomto spirituálním konceptu sekundární. Krása světa byla obzvlášť negována, protestantismus odmítal vizuální umění a obrazy. Když toto náboženství posedlé transcendencí zmizí, nic nezůstane. Svět sám o sobě se jim zdá nezajímavý a prázdný. Tato intenzívní prázdnota otevírá prostor pro nihilismus.
Katolicismus a pravoslaví nabízejí méně nárokující a humanističtější náboženskou perspektivu, která dokáže akceptovat ideu, že samotný svět může odrážet krásu Stvořitele. V katolicko-pravoslavném světě obrazy nebyly odmítnuty, tento svět je plný uměleckých zázraků. V katolickém světě i když se ztratí Bůh, skrze krásné věci stvořené v božím jménu zůstane zachován smysl pro krásu světa. V takovém kontextu je strach z metafyzického prázdna méně intenzívní a proto je tu malé riziko nihilismu. Toddovy výroky z Boloně jsou zajímavou, hlubokou a přesnou reflexí, získaly si velkou pozornost médií i sociálních sítí. Ovšem je tu jeden problém, co se stane, když po vzoru protestantismu se katolicismus de-sakralizuje, de-ritualizuje a přijme protestantskou nihilistickou ošklivostí? V Česku po desetiletích metafyzické prázdnoty nastupuje vláda nihilistického kýče.
Protestantský nihilismus
Žádné komentáře:
Okomentovat