trump sankce

Planetární lup

Ukrajinská válka má daleko komplikovanější podstatu než odpovídalo Trumpově fantazii o zastavení války do pár dnů. Dnes svoji nesmyslnou rétoriku ještě zjednodušil - požaduje po Rusku příměří aniž by se odstranily příčiny války. Ukrajinskou protihodnotou jsou jakési vágní sliby. Ukrajině a EU jde o čas na vojenskou konsolidaci a za pár let vyvolají válku znovu. Trump nebyl schopen docílit ani minimálního předpokladu konce války, tj. závazku Ukrajiny a zemí NATO, že ukrajinské členství v alianci je navždy bezpředmětné nebo dojednání  ukrajinské neutrality, což by vedlo k okamžitému konci války. Místo toho stupňující se protiruská sankční politika, která neguje veškeré tradiční principy interakce aspoň částečně svobodných zemí. Osmani mohli něco podobného požadovat jen na svých nejoddanějších vazalech, Římané podobný terorismus aplikovali u podřízených ostrovních států ve Středozemí. Britové, kteří excelují v protiruských podlostech, pravděpodobně zapomněli, že to byli právě Rusové, kteří je zachránili před Napoleonem, kteří jediní ignorovali Napoleonovu protibritskou blokádu Evropy. Trumpovy tzv. druhotné sankce Rusko možná poškodí víc než první sankční hysterie v roce 2022, protože čtyři roky války proti západní přesile stát vyčerpaly a přestává mít dostatečné lidské a materiální rezervy. Ruská ekonomika se zpomaluje se všemi negativními důsledky. První sankce v 2014 vybudily nepředstavitelnou podnikatelskou vlnu v celém agroalimentárním sektoru, která učinila z Ruska největšího světového exportéra řady zemědělských plodin a pozvedla kvalitativní a kvantitativní úroveň potravinové nabídky na daleko vyšší úroveň než je např. v Česku. Druhá podnikatelská vlna v prvních letech války povýšila úroveň řady strojírenských odvětví a vedla k částečné záměně zahraničního importu domácí produkcí, něco takového je bez šancí v EU a pravděpodobně i v samotných USA. V zemi s obrovskými výdaji na válčení a armádním odsáváním produktivních lidí dospěl podnikatelský potenciál k limitě, a v této situaci Trumpovy brutální sankce na ruský export zablokují ekonomickou obnovu a růst. Rusko má v tomto smyslu velké rezervy v středoasijské energii, pravděpodobně proto je Putinovo vedení hluché na naléhání vlastenecké části populace po zablokování této imigrace. Energie Asiatů nemá limity a podobně jako často v minulosti významně přispěla k ruskému růstu.  

          Americké sankce proti dceřiným společnostem  Lukoilu mají podobu neomaleného přebírání cizího vlastnictví americkými firmami a jsou z kategorie neslavně proslulé arizace. Tato forma amerického parazitismu otevřeně praktikovaná Trumpem je úkazem vyčerpání podstaty společenského systému. Zatímco v Rusku se pozoruje z pochopitelných důvodů limita podnikatelské energie, v USA a v Evropě je podnikatelská energie úplně na dně. Bruselští byrokraté ji v Evropě fatálně degradovali. V USA je Trumpova rétorika o obnovení průmyslové velikosti země prázdným tlachem, protože jedině společnost, v jejímž ideovém centru stojí práce, je schopna úspěšné reindustrializovat a obnovit podnikatelskou třídu a ne organizovaná loupež. Reagan mluvil o "small entrepreneur", bez něhož neexistuje normální chod ekonomiky ani v západním kapitalismu, ani v socialistické Číně. Loupež v planetární rovině, jak ji Trump praktikuje, má daleko ke společnosti práce, Americe to přivodí větší problémy než woke politika předchozího demokratického vládnutí. Evropa se velmi rychle ztotožnila s normalitou Trumpova sankčního parazitismu. Trump může očekávat přitakání např. od Vietnamu, který má s USA velký obchodní obrat, ale země okamžitě hledá cesty, jak Trumpův režim obejít a daří se jí to. Kazašský prezident Tokajev slíbil Trumpovi co chtěl, ale vzápětí odletěl do Moskvy, aby s Putinem dojednal, jak slib porušit, což je nejen legitimní, ale i morální vzhledem k zájmu vlastní země. Je to přirozená odpověď na americký banditismus. 
          Trumpova sankční neomalenost vyjevila až na Orbána bídu celé evropské geopolitiky. Orbán Trumpovi neslíbil nic než částečnou americkou účast na maďarském atomovém programu aniž by to minimálně ohrozilo klíčového maďarského partnera v atomovém programu Rossatom. Trump na ruské energetické dodávky Maďarsku nenasadil žádné sankce. Nic jiného než slabomyslná odezva bruselských vládců a jejich národních apendixů  na Trumpovu politiku se nedala očekávat, ale udivuje zbabělost srbského prezidenta Vučiče. USA žádají úplné vycouvání ruských společností ze státní naftové společnosti NIS, kde část akcií drží ruské ropné firmy a část srbský stát. Ministryně průmyslu Dubravka Džedovič-Handanovič řekla, že srbský stát čeká v příštích dnech nejobtížnější rozhodnutí v historii země. Americké sankce proti srbské naftové společnosti byly proklamovány minulý měsíc, ruští akcionáři sdělili americké vládě, že jsou ochotni akcie prodat švýcarskému ropnému dealerovi Gunvor, americká vláda to zakázala, dává přednost americké firmě Carlyle. .  
             V Bulharsku produkce rafinerie Lukoilu v Burgasu úplně pokrývá potřebu pohonných hmot a částečně se vyváží na Ukrajinu. Hrozba uzavření největší rafinerie v jihovýchodní Evropě s kapacitou 195 tisíc barelů denně způsobí kromě Maďarska potíže i okolním zemím. Kolem rafinerie v Burgasu panuje velký zmatek. Bulharská vláda jmenovala správce rafinerie a požádala USA o výjimku ze sankcí. Podobná situace je v Rumunsku. Včera se ozřejmilo, že USA o tři neděle prodloužily Lukoilu termín pro transakce související s prodejem jejich zahraničních aktiv, které představují 0,5% celosvětové produkce ropy a jejichž hodnota dosahuje 22 miliard dolarů. Trump původně v požadoval, aby Lukoil ukončil zahraniční aktivity do 21. listopadu.