Hlavní zlomová linie doby
Po dvou letech Starmerova vládnutí se Labour party v propadu voličské popularity moc nevzdaluje od konzervativní strany, kterou po letech vládnutí ubohých ministerských předsedů, voliči definitivně poslali do politického limbu. Nahradit tradiční politické strany, které se přežily aspiruje Reformní strana Nigela Farage. Starmer je povedenou figurou z panoptika evropské politiky nebo pokračováním labouristické předchozí hrůzy, kterou zahájil Tony Blair. Když Blair v devadesátých letech převzal úřad, nikdo by nepředpokládal, že Británii způsobí větší škodu než Adolf Hitler. Za nepovedenými politickými kreaturami labouristické i konzervativní strany jaksi zanikne materie těchto politických stran a domníváme se, že je tam stejné prázdno jako za kreaturami, které vedou ODS nebo STAN. Ve Figaru v rubrice "Grand entretien", která se studuje i na šik učilištích, je zajímavý hovor s profesorem politické teorie a zakladatelem labouristického politického směru "Blue Labour" Mauricem Glasmanem. Tedy od roku 2011 lordem Glasmanem. Profesor Glasman založil hnutí v 2009 jako stranickou alternativu k Blairově "New Labour."
Profesor vysvětluje, že na prvním místě politických axiomů jeho hnutí je princip suverenity. Bez suverenity není politika než hrou studentského spolku: spousta žvanění bez skutečné akceschopnosti. Blue Labour z toho důvodu podporovalo Brexit, protože věřilo, že obnovení národní suverenity je klíčem k národní politice. Blue Labour je hluboce zakořeněno v labouristické tradici: tváří v tvář riziku dehumanizace dělnické třídy hájí důstojnost práce. Filozoficky je idea hnutí velmi paradoxní: hnutí aspiruje na socialistické a zároveň monarchistické, tradicionalistické i moderní. Laické a zároveň religiózní. Profesor vidí francouzskou paralelu v gaullismu, obzvlášť v jeho sociálním rozměru. Blue Labour je primárně aristotelské - pro Aristotela byly lidské bytosti sociálními bytostmi s přirozenou inklinací ke vztahům. Je chybou globalizace - která se nastolovala již během francouzské revoluce - že si neváží místa, kde člověk žije. Silné vazby na prostředí, kde žijeme a na lidi kolem jsou velmi důležité. Na pracovištích se musí oživit odboré aktivity. Dnes kromě fotbalových stadionů a možná koncertních síní neexistují místa společných zážitků. Blue Labour zastává názor, že nejelementárnější demokratickou jednotkou by měl být farní sál. Ředitel místní školy a nemocnice by měli být jmenováni komunitou. V dnešní politice zoufale chybí zodpovědnost, volí se jednou ze čtyři roky, ale lidé chtějí mít možnost volat okamžitě příslušné činitele k zodpovědnosti, např. skládat účty za provoz nemocnic, škol, veřejných služeb atd. A to v místech, kde lidé žijí.
V USA se mj. viceprezident JD Vance zajímá o ideje Blue Labour. Profesor to vysvětluje tím, že po padesáti letech progresívní globalizace je třeba jít jinou cestou. Dlouhé roky se tvrdilo, že neexistuje alternativa, že jsme odsouzeni pasívně přijímat důsledky technologického determinismu - protože technologie nezná hranic, suverenita národů se stává zastaralou. Pracující se dnes považují za irelevantní kvůli technologiím, imigraci a volnému pohybu. Dnes však panuje obrovská nedůvěra pracujících k vládnoucí třídě, kterou profesor nazývá třídou balvanem, který chce diktovat chování a myšlenky. Profesorova vazba s JD Vancem má dlouhou historii, před lety se viceprezident profesora dotázal, zda-li je možná inspirace americké demokratické strany idejemi Blue Labour. Profesor odpověděl, že progresívní virus do té míry paralyzoval americké demokraty, že nic takového není možné. Profesor byl jediným členem Labour Party, kterého pozvali na Trumpovu inauguraci. V USA komunikuje především s Bannonem. Domnívá se, že americká pravice je neobyčejně vitální a pohyblivá, což nelze říct o liberalismu a progresivismu. Na nesčíslných seminářích liberálů, kterých se účastnil, se trápí tím a oním, svět jede špatně nebo ještě hůř, ale žádné nové ideje neplodí. Antihistorismus liberalismu je velkým problémem, nedokáže čerpat z historie a obnovovat tradice. Liberalismus je uvězněn v problematické přítomnosti.
Podle profesora dělení na pravici - levici má kořeny ve francouzské revoluci. Přineslo to katastrofu ve všech rovinách. Anglická dělnická třída se nikdy nechápala jako levicová nebo pravicová. Favorizovala znárodňování a společenskou kontrolu nad kapitalismem, ale zároveň byla monarchistickou a velmi svázána s tradičními institucemi, jako je parlament a zvykové právo. Labouristické tradice si velmi dobře rozumí s tradičními institucemi. Např. v 1945 labouristé nacionalizovali uhlí a ocel a vytvořili Národní zdravotní systém a zavedli nejpokročilejší socialistickou politiku v Evropě, ale nedotkli se monarchie a neprovedli žádné ústavní změny. Blue Labour spíše než o levici - pravici mluví o suverenitě, o důstojnosti dělnické třídy a její reprezentaci. V tomto ohledu je dnes hlavní zlomovou linií propast mezi suverenisty a globalisty.
Blue Labour se účastní každodenního politického boje, má zastoupení v některých ministerstvech, ale konflikt mezi orientací Blue Labour a mainstreamovým progresívním křídlem je velmi hluboký. Mnozí stále touží po návratu do EU a mají problém pochopit éru, v které žijeme. Sní o světě bez hranic a volném pohybu bez konfliktů. Po Brexitu je jedinou reálnou politikou návrat k Británii, politici jsou najednou nuceni dělat něco hrozného - měli by rozhodovat! Ale byli zvyklí říkat: nemůžeme s imigrací nic udělat, jde o kompetence EU; nemůžeme nic dělat s průmyslovou strategií země, zakazují to unijní zákony o konkurenci. Politické strany, které po Brexitu nebudou schopny ani minimálně reformovat ekonomický model a omezit imigraci a které nevyvinuly průmyslovou strategii jsou odsouzeny k zániku. Dělnická třída je dnes rozezlena a Starmerova politická rozhodnutí jsou velmi slabá. Pokud okamžitě nezavede kontrolu hranic, volič ho zle potrestá - progresívní liberální politika je tváří v tvář tvrdé a hrozné povaze reality ve stálém šoku.
V USA se mj. viceprezident JD Vance zajímá o ideje Blue Labour. Profesor to vysvětluje tím, že po padesáti letech progresívní globalizace je třeba jít jinou cestou. Dlouhé roky se tvrdilo, že neexistuje alternativa, že jsme odsouzeni pasívně přijímat důsledky technologického determinismu - protože technologie nezná hranic, suverenita národů se stává zastaralou. Pracující se dnes považují za irelevantní kvůli technologiím, imigraci a volnému pohybu. Dnes však panuje obrovská nedůvěra pracujících k vládnoucí třídě, kterou profesor nazývá třídou balvanem, který chce diktovat chování a myšlenky. Profesorova vazba s JD Vancem má dlouhou historii, před lety se viceprezident profesora dotázal, zda-li je možná inspirace americké demokratické strany idejemi Blue Labour. Profesor odpověděl, že progresívní virus do té míry paralyzoval americké demokraty, že nic takového není možné. Profesor byl jediným členem Labour Party, kterého pozvali na Trumpovu inauguraci. V USA komunikuje především s Bannonem. Domnívá se, že americká pravice je neobyčejně vitální a pohyblivá, což nelze říct o liberalismu a progresivismu. Na nesčíslných seminářích liberálů, kterých se účastnil, se trápí tím a oním, svět jede špatně nebo ještě hůř, ale žádné nové ideje neplodí. Antihistorismus liberalismu je velkým problémem, nedokáže čerpat z historie a obnovovat tradice. Liberalismus je uvězněn v problematické přítomnosti.
Podle profesora dělení na pravici - levici má kořeny ve francouzské revoluci. Přineslo to katastrofu ve všech rovinách. Anglická dělnická třída se nikdy nechápala jako levicová nebo pravicová. Favorizovala znárodňování a společenskou kontrolu nad kapitalismem, ale zároveň byla monarchistickou a velmi svázána s tradičními institucemi, jako je parlament a zvykové právo. Labouristické tradice si velmi dobře rozumí s tradičními institucemi. Např. v 1945 labouristé nacionalizovali uhlí a ocel a vytvořili Národní zdravotní systém a zavedli nejpokročilejší socialistickou politiku v Evropě, ale nedotkli se monarchie a neprovedli žádné ústavní změny. Blue Labour spíše než o levici - pravici mluví o suverenitě, o důstojnosti dělnické třídy a její reprezentaci. V tomto ohledu je dnes hlavní zlomovou linií propast mezi suverenisty a globalisty.
Blue Labour se účastní každodenního politického boje, má zastoupení v některých ministerstvech, ale konflikt mezi orientací Blue Labour a mainstreamovým progresívním křídlem je velmi hluboký. Mnozí stále touží po návratu do EU a mají problém pochopit éru, v které žijeme. Sní o světě bez hranic a volném pohybu bez konfliktů. Po Brexitu je jedinou reálnou politikou návrat k Británii, politici jsou najednou nuceni dělat něco hrozného - měli by rozhodovat! Ale byli zvyklí říkat: nemůžeme s imigrací nic udělat, jde o kompetence EU; nemůžeme nic dělat s průmyslovou strategií země, zakazují to unijní zákony o konkurenci. Politické strany, které po Brexitu nebudou schopny ani minimálně reformovat ekonomický model a omezit imigraci a které nevyvinuly průmyslovou strategii jsou odsouzeny k zániku. Dělnická třída je dnes rozezlena a Starmerova politická rozhodnutí jsou velmi slabá. Pokud okamžitě nezavede kontrolu hranic, volič ho zle potrestá - progresívní liberální politika je tváří v tvář tvrdé a hrozné povaze reality ve stálém šoku.
Žádné komentáře:
Okomentovat