wall street journal

Renaud Camus ve Wall Streetu 

78letý francouzský spisovatel Renaud Camus je nejvýznamnějším myslitelem doby, je autorem slavného "Velké nahrazování (2011)", kde popisuje trajektorii francouzského úpadku a předjímá cestu celé Evropy. Vymizení evropského obyvatelstva, jeho kultury a náboženství. Camus vidí evropskou tragédii v konspiraci mlčení oproti jevu, který nazývá katastrofou - masová muslimská imigrace, Arabů a Afričanů se zhoubnými sociálními důsledky, jejichž dosah ještě nikdo nepojal. Prostý článek do bažiny zmrzlého konformismu, tak nějak popisují francouzská nonkonformní periodika článek Dominica Greena ve Wall Street Journalu (WSJ) věnovaný spisovateli Renaud Camusovi, naopak mainstream se na článek vrhl jako dravá zvěř na raněného jelena. Velké noviny finančního světa velmi citlivě reagovaly na kvalitu psaní a velkou morálku a odvahu, kterými spisovatel oplývá. Ve Francii spolu s Jean-Marie Le Penem patří k systémovým vyvrhelům, kterým mainstream neodpustí ani smrt, pomluvy vládnoucího establishmentu proti Jean-Marie Le Penovi neberou konce ani po jeho smrti. Renaud Camus je páriem pařížských salonů, před pár týdny mu dokonce Starmerova vláda doručila zákaz vstupu do Británie, což se ovšem dá chápat jako velké vyznamenání.  Renaud Camus se považuje za duchovního otce jednoho z hlavních pojmů, které dnes revolucionizují dobu: koncept "Velké nahrazování."

           Dominic Green opatrně separuje původní Camusovu myšlenku - Evropa prodělává bezprecedentní demografickou mutaci, která je plodem národy negujícího globalismu - od konspirativních zkreslení, které z ní udělali mainstreamoví teoretici. Camus nehovoří o zlovolných elitách, které jsou nástrojem něčeho silnějšího, ale o slepém mechanismu globalistického kapitalismu, který v člověku vidí zaměnitelný a nahraditelný materiál. Green ironicky konstatuje, že Camus udělal chybu, když si věci všiml a tak se pro mainstreamovou propagandu stal zločincem. Diferencovaná obrana francouzského spisovatele v novinách velkého finančního světa spustila kaskády na francouzských sociálních sítích, kde roste odpor vůči servilní národní inteligenci, lidé kritizují její zbabělost a poslušné sledování trendu. Pro mainstreamovou stranu WSJ rehabilituje nenávistnou ideologii, mainstream okamžitě připomněl spisovatelova nekonečná soudní stíhání za výroky k islámu nebo k africké imigraci.
        Pozitivní hodnocení antisystémového spisovatele v novinách velkých financí vyvolalo v USA velký ohlas stejně jako ve Francii, konzervativní kruhy označily článek za akt svobody a proti ideologické cenzuře, která se podle nich  zmocnila Evropy. Dominic Green píše, že spisovatelův zákaz vstupu do Británii je alarmujícím symptomem, je důkazem toho, že celebrovaná kvalita anglického liberálního modelu se hroutí pod tlakem menšin a zbabělé vlády. Za debatou, která se kolem článku rozpoutala se skrývá velký problém, který se dotýká toho, co si ještě dovolujeme veřejně říkat o národní identitě, o historické paměti, náboženství atd. Spisovatel Camus se solitérním pozorovatelem civilizační pohromy, byl spousta krát odsouzen za to, co ostatní začali říkat až po letech. Mainstream ho nenávidí protože je průkopníkem a není daleko od pravdy. Článek ve WSJ Camuse nevynáší, ale zabývá se jeho myšlenkami a hlavně připomíná základní civilizační pravidlo, které je v dnešní Evropě téměř protizákonné - svobodnou debatu a diskuzi. Imperativ nikdy nikoho nelikvidovat za jeho názor a snahu hledat pravdu. V Evropě se už neútočí pouze na podobné jako je Camus, ale i na lidi, kteří se odváží je číst.  
          V Atlantico Camusův advokát Yohann Rimokh  vysvětluje nenávist elit ke spisovateli. Camus je zřejmou hrozbou britské vládě, totiž ztělesňuje její nejožehavější selhání a stále připomíná to, co chtějí zničit, ale zatím neuspěli: civilizaci. Camus proklamuje NE jejich šílenství, hlásá literaturu a Evropu s její odvěkou hudbou. Všechny britské vlády věčně mluví o soužití s jinými, Camus jim nastavuje zrcadlo a říká: musíme volit mezi životem a soužitím. Camus je pro tyto lidi neskousnutelným soupeřem.  Britská ambivalence je znepokojující, vláda není schopna vládnout, policie vyhrožuje pokojným občanům, kteří vysloví názor. Ve Francii a jinde jsou v každém okrese a u každého soudu stovky malých Starmerů, kteří celé dny žvaní o hodnotách a demokracii, ale nesnesou odpor. Důležité je, že už celý svět ví, jak jsou jejich obvinění proti Camusovi směšná. V Británii Camusovi zákaz vstupu do země zdůvodnili "veřejným blahem", ve Francii používají fráze o ochraně veřejného pořádku, dnes je možné předem zakázat demonstraci a konferenci pod argumentem možného narušení veřejného pořádku.
         Jde Starmerovi v Británii o ochranu země, které by mohla Camusova  přednáška způsobit újmu nebo jde o pokračování politiky, která se zde aplikuje řadu let - zabránit vyjadřování do očí bijících fakt, jako je např. znásilnění tisíců nezletilých dětí muslimskými Pákistánci. Green označuje Camuse za nejvýznamnějšího žijícího myslitele, kterého nikdo nezná. Spisovatel se nezabývá jen imigrací, ale evokuje dekadenci jistého civilizačního modu jako je západoevropský, kde se za formální zdvořilostí a vzorci chování skrývá ne-civilizovanost. Starmer zakázal Camusovi vstup do země, protože je loutkou mechnismu "velkého nahrazování." Velké nahrazování to jsou dnes rozsáhlé sbírky zákonů všude po Evropě, to jsou suverénní země, které si nechaly naoktrojovat suverenitu armádou soudců.  Velký spisovatel Camus je už dávno nejvážnějším adeptem na místo v Akademii, ale elity už před pětadvaceti lety rozjely proti němu svůj podlý mechanismus. Camus to je velká literatura, která přesahuje do politiky a ne opačně.
          Macron, Starmer a celé dnešní západní elity budou za pár let zapomenuty, ale Camus zůstane v paměti lidstva, a to mu slabé evropské elity  nikdy neprominou. Camusův právník říká zajímavou myšlenku, v Evropě nedojde k triumfu pravdy nad lží, šance na vítězství jsou v tom, že soupeři jsou tak mizerní, žvaní nesmysly a když dojde na lámání chleba, stydí se. Jsou hanební i když skvěle tančí, ale neobstojí ve světle pravdy. Můžeme jen doufat, že Starmerovo rozhodnutí je poslední kapkou a že si lidé uvědomí, že nesnesitelné zločiny, které jsou nám vnucovány tvoří jeden celek, který terorizuje lidi. Velké nahrazování je nejhanebnějším zločinem v dějinách země.