dekadence diplomacie

Karin Kneisslová nejen o Evropské unii

Ve francouzské Revue Éléments (RE)  hovor s bývalou rakouskou ministryní zahraničí Karin Kneisslovou  uvedli nadpisem: "Jak Evropa sabotuje svou budoucnost, šokující interview." Interview šokuje na prvním místě nečekanou hloubkou myšlenek a postřehů bývalé rakouské ministryně, revue by to měla vybalancovat šokem na opačné straně ducha hovorem s českým blbem Lipavským. Kneisslová ztělesňuje terénní diplomacii, daleko od mediálního pózování. Polyglotka, pronikavá analytička a expertka na geopolitiku, si vyšlapala vlastní cestu mezi světovými metropolemi. Dnes trénuje budoucí generace a zpochybňuje dominantní dogmata. Je nezávislá, a to ji přineslo krutá nepřátelství. Evropský mainstream ji znemožnil pracovat v  Evropě, proto se usadila v Rusku, kde založila laboratoř geopolitických studií G.O.R.K.I. Je nekompromisní v kritice západních elit a oddaná ideji národní suverenity. Kneisslová nikdy nebyla členem žádné politické strany ani připoutaná k ideologickému dogmatu, podle RE připomíná T.E. Lawrence a Romain Garyho. Narodila se ve Vídni, dětství strávila v Ammánu, její otec byl pilotem krále Hussejna, studovala orientální jazyky a internacionální cyklus na francouzské ENA. Věnovala se žurnalistice a nezávislé geopolitické analýze, učila na univerzitách a vojenských akademiích, je autorkou řady knih a článků o geopolitice. Ve vládě Kurz-Strache v letech 2017-19 byla ministryni zahraničí, po konci koalice ji rakouský mainstream znemožnil pracovat a bylo ji vyhrožováno smrtí. V 2023 se usadila v Rusku, kde založila think-tank G.O.R.K.I. (Geopolitická laboratoř pro klíčová ruská témata) při petrohradské univerzitě. Kneisslová strávila svůj život s tygry, je příznačné, že v loni v záři ji v Rusku jmenovali velvyslankyní ochrany majestátního a nejdivočejšího zvířete přírody tygra amurského.

           Kneisslová v roce 2020 prorokovala smrt velkého umění diplomatické konverzace, v 2022 Macron zredukoval francouzský diplomatický sbor a zrušil vrcholové učiliště ENA. Kneisslová říká, že Macron má mánii eradikovat, za komunikační maskou není na prezidenta vidět, hraje prezidentskou roli, ale nejedná jako prezident. Macronova kredibilita na mezinárodní scéně je rovna nule. Podle Kneisslové dekadence diplomacie začala už v 1918, kdy se stala prerogativou prezidentů a předsedů vlád. Agendu, kterou měli v kompetenci diplomaté, usurpovali politici (v té době Lloyd George, Clemenceau, Wilson), kteří od dohody k dohodě (Versailles, Trianon, Sèvres) kumulovali chyby, které vedly k druhé světové válce. Umění diplomacie vyžaduje diskrétnost, esprit zvědavosti, skutečný zájem o zemi, kde diplomat pracuje a jisté umění života, které umožňuje vytvářet vztahy a vzbuzovat důvěru. Dnes je to nemožné, protože veškerá moc je v rukách hlav států nebo vlád. Nebo evoluce Evropské unie: před Lisabonskou dohodou v 2009 se na Evropské radě scházeli šéfové vlád doprovázeni ministry zahraničí, kteří mohli politická rozhodnutí usměrňovat reflexemi svých diplomatů. Dnes o všem rozhoduje vysoký představitel EU pro zahraniční politiku, tj. Kaja Kallasová.  To ona rozhoduje o politickém kalendáři bez sebemenší konzultace s národní diplomacií, která úplně ztratila vliv. V roce 1998 pozorovala, že role diplomacie přestala působit. Kneisslová říká, že když se stala rakouskou ministryní zahraničí, snažila se maximálně sloužit zájmům své země v manévrovacím prostoru EU, snažila se číst náhledy  komunikačních služeb EU tak zřídka, jak to bylo možné.
         Jednu svou knihu věnovala roli testosteronu v politických událostech. V roce 2011 pozorovala roli mládeže při výbuchu arabského jara, události ji připomínaly revoluce 1848 v Evropě nebo kontext křižáckých výprav. Masy mládeže bez perspektivy akumulovaly obrovská kvanta energie s velkým revolučním potenciálem, v 18. století podobný problém řešily Anglie a Francie, posílaly mládež do kolonií. Kneisslová nikdy nebyla stoupencem multilateralismu. Svět funguje na bázi bilaterálních dohod, příklad Šanghajské kooperace ukazuje, že regionální multilateralismus může mít jistý úspěch, protipříkladem je Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE), která dobře nefunguje a ještě horší příklad velmi špatného multilateralismu je EU.
          Podle Kneisslové, v Rusku, kde žije, nikdo nepředpokládá rychlý konec ukrajinského konfliktu. Pro Rusko se jedná o existenciální záležitost, pro Washington, stejně jako Rio nebo Bombaj jde o vzdálený konflikt, který lidi moc nezajímá. Osobně nepreferuje specialisty na "řízení  konfliktů", preferuje "řešení konfliktů." Zmrazení konfliktu je totéž, co ne-řešení konfliktu. Je nutné najít takové bezpečnostní aranžmá, které půjde mimo ukrajinskou otázku a teritoriální záležitosti. Deset let po dohodách Minsk II, už otázky autonomie nebo práv menšin na Ukrajině nejsou první v pořadí, Evropa potřebuje komplexní bezpečnostní dohodu, protože je zde otázka ruských menšin v Pobaltí, moldavský a gruzínský problém atd.
          Čím vysvětlit evropskounijní zarputilost v odmítání jakékoliv formy ujednání s Rusy? Kneisslovou vždy zarážela neschopnost evropských elit vzít na sebe jistou míru zodpovědnosti, mají nevyzrálé chování, jsou to lidé schopni třískat dveřmi, jsou velmi emotivní a vidí svět dvojbarevně. Ve francouzském případě od dob Jacques Chiraca není možné vést dialog.
        Evropská unie je první obětí svých autodestrukčních sankcí, čím se to dá vysvětlit? Kneisslová už jako ministryně zahraničí pozorovala neústupnost a systematickou nepružnost Komise. Např. v roce 2018 vypracovala se souhlasem tureckých, amerických a ruských protějšků, projekt na odminování syrského území a přesídlení tam syrských rolníků z libanonského exilu. Tento projekt měl podporu amerického velvyslance Jamese Jeffreye, ovšem byl okamžitě torpédován Evropskou komisí. Říká, že dnes slyší tutéž tvrdou neústupnost na ukrajinské téma od Leyenové, Pistoriuse a Rutteho.  Evropské potíže úplně nevysvětlují sankce a jejich důsledek drahá energie, předcházejí speciální operaci. Např. Merkelová nebyla schopná otevřít novou kapitolu ekonomické politiky po Schröderových reformách Hartz, byla osobně zodpovědná za energetický chaos v roce 2011. Nedostatek produkce energie, nedostatek kvalifikované pracovní síly, nadměrná byrokracie atd. jsou metly, které jsou staršího data než protiruské sankce. Zmiňuje knihu, kterou napsala v 2020, kde předvídala chmurnou budoucnost německého automobilového průmyslu. Od aféry "dieselgate" až po opuštění spalovacího motoru, všechno je to katastrofa domácí provenience. V takovém kontextu je absence ruských levných fosilních paliv obzvlášť krutou záležitostí. Klíčovým problémem jsou katastrofické volby německé politiky!
           Evropská komise jedná autonomně, sama volí svá témata a je spontánně nepřátelská vůči Rusku? Podle Kneisslové je EU srovnatelná s byrokratickým kolosem, který Max Weber analyzoval v 1922. Má svou vlastní dynamiku. Jedním z podstatných rysů této dynamiky je způsob náboru byrokratů, je zde nadměrné zastoupení mladých a nezkušených úředníků vzešlých z vyššího školství. Tento způsob náboru se děje na úkor jiných profilů, jako jsou právníci, geografové, historici, zkrátka lidi, kteří dobře znají témata, o který se mluví... Absence zkušených právníků vytváří chaos, v kterém nelze strukturovat koherentní myšlení. Pokud nejsou schopni vidět rozdíl mezi ústavou, zákonem a dekretem, neexistuje žádná normativní hierarchie. To je to, co dává zprávám Komise ten charakteristický pocit.  
         Ruský prezident loni v srpnu podepsal dekret usnadňující instalaci cizinců v Rusku, kteří opustili svou zemi z důvodů tlaku neoliberálních destruktivních struktur, má to reálný dopad? Imigrovat do Ruska není snadné. Podle Kneisslové by mělo Rusko vyvinout úsilí v přitažení evropské imigrace hlavně v profesních oblastech, o které je v Rusku zájem. Rusku chybí pracovní síla. Je legitimní, že řada evropských rodin chce uniknout liberálnímu chaosu a touží vychovávat své děti v normálních podmínkách. Podle Kneisslové by Rusko mělo vytvořit přijímací struktury pro tuto imigraci, nemůže to být jen otázka dobré vůle centra. Domnívá se, že Rusko by se mělo inspirovat izraelským imigračním modelem. Přijímací imigrační struktury začleněné do ministerstva vnitra, úzce spolupracující s ruskou ekonomickou strukturou.
          Je v Evropské unii demokracie? Termín demokracie má mnoho interpretací, je logičtější mluvit o právním státě a ten podle Kneisslové už v Evropě přestal existovat. Musela opustit Francii poté, co "někdo" zastrašoval majitele domu, kde bydlela, banky ji odmítly otevřít účet atd. Rakouská mainstreamová média ji bez sebemenšího důkazu obviňovala ze špionáže, byl na ni činěn nátlak, aby se proti tomu soudně nebránila, dnes ji chtějí zabavit rakouský pas, protože pracuje na ruské univerzitě. Kde je tedy právní stát?