usa

Polarizace

V Americe bylo v minulosti velké procento voličů tradičně spjato s republikány nebo s demokraty a svoji politickou orientaci volič málokdy měnil, přesto vždycky vládla národní jednota. V Kongresu vítězil nadstranický národní zájem, např. Reagan mohl aplikovat novou konzervativní politiku i s demokratickým Kongresem. Amerika v minulosti zažívala dramatické volby, např. Kennedy-Nixon, ale k žádné politické nesmiřitelné polarizaci po volbách nedošlo. Obě strany měly tendence k moderaci a k neideologickému technokratickému kompromisu, vyhnout se společenské polarizaci bylo zadáním politiky. Obě politické strany byly širokými politickými platformami různých nehomogenních ideových směrů, u demokratů od jižanských rasistů až ke stoupencům New Deal, u republikánu od ekonomických liberálů podporujících malý byznys až pro skupiny favorizující velké firmy, tradičně západní republikánské křídlo šlo spíš nalevo. Tento typ politického boje byl velmi málo ideologický, hlas voliče byl ovlivněn jeho tradiční identitou, často i rodinnou tradicí, např. Irové a Češi v Texasu tradičně volili demokraty, jiní přistěhovalci republikány. Tato politická náklonnost nebyla ideologická, zakládala se na shodě v řadě tenkrát důležitých otázek.

          Amerika se v šedesátých letech vypořádávala s podstatně závažnějšími problémy než dnes, doba se nesla ve znamení vyrovnání občanských práv, to že se společnost nerozdělila a nevybuchla nesmiřitelná animozita se chápalo jako velká ideová zralost amerického lidu a vítězství pokroku nad obskurním. Ovšem v té době odešli všichni jižní demokraté k republikánům. Ideové vření šedesátých let vyhraňuje hlavní politické strany, demokraté se polarizují doleva a republikáni se pohybují doprava. Na konci tohoto procesu stojí ideologicky homogenizované a soudržné politické strany, což znamená revoluční posun, v USA nikdy tento typ partajního bolševismu neexistoval ani v komunistické straně. Politický spor o formulaci národního, kde se odehrával politický střet, nahradí spory o kulturní principy, a protože v této rovině se měří pochybným typem objektivity, spory jsou čím dál víc jedovatějšími než dokážou vyvolat ekonomické otázky. Víc než klíčové sociální problémy strukturuje americký politický život odmítání opačného tábora. A to je iracionální.
            Cestu ideologizaci politického života otevřela Clintonova administrativa, už Clintonovo volební vítězství nad Bushem seniorem mělo ideologickou podmíněnost, nové liberální směry si neoprávněně nárokovaly vítězství nad Sověty, přitom je porazila politicky konzervativní Reaganova administrativa. Politický směr, který se v devadesátých letech otevřel, dovedl společnost do fatální polarizace a nerespektováním fair play vyvolal na východě Evropy nebezpečnou válku. Za Bushova a Obamova mandátu nepoměrně narostla emoční polarizace, která má velmi malé reálné opodstatnění. Opačný tábor tvoří z principu špatní lidé, zdá se, že tato společnost už nemá vůbec žádné společné hodnoty, tento stav bude dál akcelerovat. Důvody rozpolcenosti jsou přitom povrchní a nevýznamné, jako větší práva lesbogaytrans, ovšem sociální ekonomické problémy přetrvávají popř. se prohlubují, politika by měla vést spory o jejich řešení a ne o to jestli chce Trump nechat zabít Liz Cheneyovou. Politika podpořena gigantickými klany expertů barvitě líčí, co strašného se stane, když zvítězí druhá strana.