Elitní šum
Od antiky až do 18. století se duchovní velikáni lidstva domnívali, že demokracie je možná jen v populačně omezeném prostoru, ať ve státě nebo v malé elitní skupině lidí. Rousseau napsal, „je možná jen na velmi malém prostoru, kde se lidé lehce a rychle shromáždí, kde se každý zná s každým..“ Od té doby přímou demokracii nahradila nepřímá reprezentativní demokracie, v posledních stu letech medializovaná elektronickými médii a v poslední době sociálními sítěmi. S tím důsledkem, že možnosti reprezentativní demokracie byly pohlceny velkým šumem, který tato média produkují, pokud ovšem k tomu záměrně nepřispěla samotná reprezentativní demokracie. V podstatě elitistický náhled na demokracii platil i v jiných oblastech. Do elitní skupiny se vstupovalo narozením nebo to vyžadovalo velký talent a úsilí.
Kánonem dnešní doby je axiom, že všichni jsme talentovaní a elitní, zjednodušení typu „vůl“ nejsou politicky korektní a cenzoři autora náhledu vyškrtnou ze sociální sítě. Pak se ovšem dostáváme do situace, že do této jednoduché kategorie, která vždy byla likvidačním výběrovým filtrem, patří téměř všichni ministři české vlády a sem tam nějaká ta rektorka. Absurdní situace, pokud by ješitné lidstvo akceptovalo minulé filtry, které blokovaly elitní postup „volům“, vládli by ti praví a všem by se žilo líp. Masové elitnění západního světa srazí kvalitu nejen ve vládnutí, slavný dj a hudební producent Bob Sinclar po večeru stráveném na elitním řeckém ostrově Mykonos napsal: „Fantastické místo tento Mykonos, krásné kočky, těšil jsem se na velký večer. Byl to nejhorší koncert celé mé kariéry, mládež mě obklopila jako hradba s kovovým pancířem – hlavu skloněnou k mobilu a pořád natáčeli. Upadl jsem do deprese. Možná je to moje chyba, ale nikdy jsem se tak nenudil, cítím potřebu sdílet tu hrůzu, kterou jsem tam zažil.“ Není to jen emoční diskomfort slavného dj z nudného večera, ale je to existenciální popis evropskonijních „elitních“ generací. Hlavní činností populace se stává obrazovka, digitální domorodec žije v cloudu, ne v realitě.
Člověk minulých dob byl obklopen hlukem, který měl bezprostřední lidský původ, dnešní člověk je v záběru širokého spektra energetického vlnění od hluku technických a mechanických zdrojů, vše pronikajících hudebních lázní až po informační a politický šum. Bez tohoto šumu se člověka zmocní pocit prázdna a nutkání okamžitě se napojit na nějakou vlnu, na rychlý informační zdroj. Člověk má okamžitou potřebu sdílet svůj stav bez pocitu se sociální sítí, která myslí za něho. Přirozená obrana lidského organismu proti tomuto intenzívnímu šumu je vyprázdnění mozku a v tomto stavu se dnešní západní společnost nachází. Politické diskuze v médiích jsou formou artikulace šumu, obvykle se tvrdí, že jde o mediální diktát, je otázkou zdali je to vina samotných médií nebo ta vyšla vstříc přání populace, která se chápe jako implicitně elitní a média předjímají tento postulát, a protože fakticky tomu tak není, musí se redukovat témata a úroveň diskuze. V osmašedesátém se v TV vedly politické diskuze na vysoké úrovni, v dnešním informačním šumu je to jedna hudební nebo herecká ikona za druhou na všech kanálech.
Už před řadou let, kdy intenzita šumu zdaleka nedosahovala dnešní úrovně a navíc šlo o šum relativně nejméně škodlivý, napsal Thomas Bernhard: „Všude hudba, kdekoliv se octnete, jste povinni poslouchat hudbu, v obchodě, v čekárně u doktora, v ulicích, nikde tomu neuniknete. Naši dobu tato katastrofa všude doprovází, ať jste na venkově, na moři, možná i na Sahaře. Lidé utopeni v tomto hluku dávno ztratili cit na hudbu. Tak moc se mluví o chemickém a jaderném odpadu, ale to hudební odpad totálně ničí úplně vše, co existuje. Člověk je totálně likvidován hudebním průmyslem, který svým smradem zaplnil všechny kontinenty. Je to nejbrutálnější stránka, kterou člověk zažívá.“ O co víc jak se Bernhardova slova naplňují, o to víc tento jev považujeme za normální, americký hudební smrad bez výjimky zaplnil celou planetu a západní politika není druhou stranou jevu, který Bernhard popsal, ale ten samý jev energeticky umocněný, je to součást velkého šumu, který si podrobil a poškodil člověka. Ve Francii jsou obchody, kde pár hodin denně panuje absolutní ticho, obchodníci to motivují tím, že hluk ruší při výběru autistické občany. Šumem zaplavená západní doba ztratila cit podstatného, jak je lapidárně uchopil slavný kladenský rodák Wittgenstein: „O čem nelze mluvit, musí se mlčet.“
Člověk minulých dob byl obklopen hlukem, který měl bezprostřední lidský původ, dnešní člověk je v záběru širokého spektra energetického vlnění od hluku technických a mechanických zdrojů, vše pronikajících hudebních lázní až po informační a politický šum. Bez tohoto šumu se člověka zmocní pocit prázdna a nutkání okamžitě se napojit na nějakou vlnu, na rychlý informační zdroj. Člověk má okamžitou potřebu sdílet svůj stav bez pocitu se sociální sítí, která myslí za něho. Přirozená obrana lidského organismu proti tomuto intenzívnímu šumu je vyprázdnění mozku a v tomto stavu se dnešní západní společnost nachází. Politické diskuze v médiích jsou formou artikulace šumu, obvykle se tvrdí, že jde o mediální diktát, je otázkou zdali je to vina samotných médií nebo ta vyšla vstříc přání populace, která se chápe jako implicitně elitní a média předjímají tento postulát, a protože fakticky tomu tak není, musí se redukovat témata a úroveň diskuze. V osmašedesátém se v TV vedly politické diskuze na vysoké úrovni, v dnešním informačním šumu je to jedna hudební nebo herecká ikona za druhou na všech kanálech.
Už před řadou let, kdy intenzita šumu zdaleka nedosahovala dnešní úrovně a navíc šlo o šum relativně nejméně škodlivý, napsal Thomas Bernhard: „Všude hudba, kdekoliv se octnete, jste povinni poslouchat hudbu, v obchodě, v čekárně u doktora, v ulicích, nikde tomu neuniknete. Naši dobu tato katastrofa všude doprovází, ať jste na venkově, na moři, možná i na Sahaře. Lidé utopeni v tomto hluku dávno ztratili cit na hudbu. Tak moc se mluví o chemickém a jaderném odpadu, ale to hudební odpad totálně ničí úplně vše, co existuje. Člověk je totálně likvidován hudebním průmyslem, který svým smradem zaplnil všechny kontinenty. Je to nejbrutálnější stránka, kterou člověk zažívá.“ O co víc jak se Bernhardova slova naplňují, o to víc tento jev považujeme za normální, americký hudební smrad bez výjimky zaplnil celou planetu a západní politika není druhou stranou jevu, který Bernhard popsal, ale ten samý jev energeticky umocněný, je to součást velkého šumu, který si podrobil a poškodil člověka. Ve Francii jsou obchody, kde pár hodin denně panuje absolutní ticho, obchodníci to motivují tím, že hluk ruší při výběru autistické občany. Šumem zaplavená západní doba ztratila cit podstatného, jak je lapidárně uchopil slavný kladenský rodák Wittgenstein: „O čem nelze mluvit, musí se mlčet.“
Žádné komentáře:
Okomentovat