Pentagonské umělecké ambice
V komunistické epoše propaganda nebyla sto zajistit diváckou popularitu filmům s revolučním tématem a úplně selhala u budování komunismu, i když tato díla často natáčeli mistři stříbrného plátna. Hollywoodská propaganda je daleko úspěšnější, přitažlivost hollywoodských kýčů má pořád vysoký rating, ať se předvádí všechny možné úchylky a na rozdíl od sovětské epochy filmy dělají spíš podprůměrní. Obvykle zrovna v případě propagandy její efektivitu nepovažujeme za moc pozitivní kvalitu, ať šlo o goebbelsovu propagandu nebo propagandu antitabakismu, hollywoodská propaganda je mravně odpudivá, protože propaguje válku. Podle amerických expertů 2500 amerických filmových trháků nebyly než instrumenty válečné propagandy.
Nejlepším způsobem jak propagandu injektovat do lidského mozku je prostřednictvím zábavy. Na prvním místě je propaganda obvykle směrována k vlastnímu lidu, hollywoodské propagandě se velmi dobře daří i v Evropě, kterou dovedla k tomu, že si zlikvidovala vlastní kulturu. Prezident Eisenhower v roce 1953 komentoval partnerství mezi Hollywoodem a Pentagonem: „Ruky vlády musí zůstat dobře skryty, angažmá v zábavě, dramatu, hudbě atd. musí být operováno privátním byznysem.“ O prezidentovi je známo, že kritizoval roli vojenského průmyslového komplexu, ale roli „vojenského zábavního komplexu“ chápal pozitivně, dnes tento komplex vzkvétá jako málokdy předtím. V Responsible Statecraft píše Hekmat Aboukhater o spojení vojenského zábavního komplexu a Hollywoodu.
Roger Stahl, vedoucí oddělení komunikačních teorií na University of Georgia říká, že Pentagon prostřednictvím vojenského zábavního komplexu dohlíží a kontroluje hollywoodské scénáře a produkci. Soubor obrázků a jednoduchých příběhů, které se předhodí americkému publiku, účinně nahradí jakoukoliv finanční nebo daňovou kalkulaci. Emocionální vazby pohřbí otázku nákladů a zábavní průmysl je tady od toho. Ministerstvo obrany prověřuje scénáře nebo dokonce navrhne rozsáhlé změny v ději a pokud studio odmítne, ztratí přístup k vojenské technice, kterou Pentagon zapůjčuje a která je pro vizuální přesvědčivost nepostradatelná. V polovině filmu se objeví něco, co vypadá jako reklama. Např. v „The Fate of the Furious“ čte hetrec Ludacris doslovnou reklamu na dálkově ovládaný tank Ripsaw společnosti Textrom Systems. Ukázalo se, že Ludacrisovy řádky nenapsal scénarista, ale úřad vojenského zábavního komplexu. Podobné marketingové scény jsou patrné ve stovkách velkých hollywoodských trháků. V některých případech Pentagon propaguje zbytečné a vadné produkty. V jedné vadně pojaté futuristické fantazii byla stíhačka F-35 od Lockheeda vydávaná za „šampiona těžké váhy“, stálo to americké daňové poplatníky několik miliard. Jiné trháky líčí F-35 jako jedinou cestu k udržení americké vojenské dominance nad světem, sám Superman létá během bitvy s nelítostnými Kryptoňany s flotilou F-35. Scénu připravila kancelář vojenského zábavního komplexu Entertainment Liason Office.
Investigativního novináře Toma Seckera považuje Pentagon za nepříjemnou veš, ten odhalil, že za možnost natáčení na americké základně v Emirátech a za zapůjčení Boeingem vyráběný V-22 Osprey pro natáčení „Mission Impossible 7: Dead Reckoning“, Pentagon předepsal produkčnímu týmu interní a externí filmové scény s letadlem. Osprey je znám jako katastrofa za 120 miliard, která způsobila smrt značného počtu obslužného personálu. Podle Dahla jsou tyto scény koncipovány tak, aby vytvářely emocionální vazby mezi divákem a zbrojními systémy. Tyto vazby normalizují obrovské vojenské výdaje a zamezí divákovi prohlédnout, jak drahé a zbytečné jsou tyto zbrojní systémy. Pentagon je schopen divákovi vsugerovat, jak sexy a úžasné jsou produkty zbrojovek a veřejnosti unikne nepříjemně krutá a špinavá stránka tohoto byznysu.
Jedna velmi znepokojivá scéna pochází z filmu „Dlouhá cesta domů“, plukovník tvrdí, že operace Sadr City v 2004 v irácké válce,, která stála životy 22 vojáků a 940 Iráčanů, byla nezbytná proto, aby se miliony Iráčanů zbavily útlaku a poskytla se jim lepší budoucnost. Toto tvrzení pracuje s řadou falešných narativů – existence atomových zbraní v Iráku, vazba země na Al-Kaidu, a vůbec nezkoumá, zda USA vůbec mají právo chránit lidi před jejich prezidenty, které považují za diktátory. Podobné scény mají implicitní cíl, sugerovat, jak skvělé je americké vojenské angažmá všude po světě. Ať už je to „Argo“ Bena Aflecka, které retušuje roli CIA při svržení demokraticky zvoleného íránského premiéra Mohammada Mossadegha, „Černý jestřáb sestřelen“ přebarvuje katastrofální debakl USA v Somálsku atd. Po desetiletí katastrofické vietnamské války tyto tajné militaristické kampaně americké válečné propagandě docela dobře fungovaly. Nebo druhá sezóna „Jacka Ryana“, která je o svržení venezuelského diktátora vyzbrojeného jadernými zbraněmi a o jeho nahrazení velkorysým liberálem. Promítalo se to přibližně ve stejnou dobu, kdy Washington tahal na vodítku Juana Guaido, coby nového venezuelského vůdce.
Roger Stahl, vedoucí oddělení komunikačních teorií na University of Georgia říká, že Pentagon prostřednictvím vojenského zábavního komplexu dohlíží a kontroluje hollywoodské scénáře a produkci. Soubor obrázků a jednoduchých příběhů, které se předhodí americkému publiku, účinně nahradí jakoukoliv finanční nebo daňovou kalkulaci. Emocionální vazby pohřbí otázku nákladů a zábavní průmysl je tady od toho. Ministerstvo obrany prověřuje scénáře nebo dokonce navrhne rozsáhlé změny v ději a pokud studio odmítne, ztratí přístup k vojenské technice, kterou Pentagon zapůjčuje a která je pro vizuální přesvědčivost nepostradatelná. V polovině filmu se objeví něco, co vypadá jako reklama. Např. v „The Fate of the Furious“ čte hetrec Ludacris doslovnou reklamu na dálkově ovládaný tank Ripsaw společnosti Textrom Systems. Ukázalo se, že Ludacrisovy řádky nenapsal scénarista, ale úřad vojenského zábavního komplexu. Podobné marketingové scény jsou patrné ve stovkách velkých hollywoodských trháků. V některých případech Pentagon propaguje zbytečné a vadné produkty. V jedné vadně pojaté futuristické fantazii byla stíhačka F-35 od Lockheeda vydávaná za „šampiona těžké váhy“, stálo to americké daňové poplatníky několik miliard. Jiné trháky líčí F-35 jako jedinou cestu k udržení americké vojenské dominance nad světem, sám Superman létá během bitvy s nelítostnými Kryptoňany s flotilou F-35. Scénu připravila kancelář vojenského zábavního komplexu Entertainment Liason Office.
Investigativního novináře Toma Seckera považuje Pentagon za nepříjemnou veš, ten odhalil, že za možnost natáčení na americké základně v Emirátech a za zapůjčení Boeingem vyráběný V-22 Osprey pro natáčení „Mission Impossible 7: Dead Reckoning“, Pentagon předepsal produkčnímu týmu interní a externí filmové scény s letadlem. Osprey je znám jako katastrofa za 120 miliard, která způsobila smrt značného počtu obslužného personálu. Podle Dahla jsou tyto scény koncipovány tak, aby vytvářely emocionální vazby mezi divákem a zbrojními systémy. Tyto vazby normalizují obrovské vojenské výdaje a zamezí divákovi prohlédnout, jak drahé a zbytečné jsou tyto zbrojní systémy. Pentagon je schopen divákovi vsugerovat, jak sexy a úžasné jsou produkty zbrojovek a veřejnosti unikne nepříjemně krutá a špinavá stránka tohoto byznysu.
Jedna velmi znepokojivá scéna pochází z filmu „Dlouhá cesta domů“, plukovník tvrdí, že operace Sadr City v 2004 v irácké válce,, která stála životy 22 vojáků a 940 Iráčanů, byla nezbytná proto, aby se miliony Iráčanů zbavily útlaku a poskytla se jim lepší budoucnost. Toto tvrzení pracuje s řadou falešných narativů – existence atomových zbraní v Iráku, vazba země na Al-Kaidu, a vůbec nezkoumá, zda USA vůbec mají právo chránit lidi před jejich prezidenty, které považují za diktátory. Podobné scény mají implicitní cíl, sugerovat, jak skvělé je americké vojenské angažmá všude po světě. Ať už je to „Argo“ Bena Aflecka, které retušuje roli CIA při svržení demokraticky zvoleného íránského premiéra Mohammada Mossadegha, „Černý jestřáb sestřelen“ přebarvuje katastrofální debakl USA v Somálsku atd. Po desetiletí katastrofické vietnamské války tyto tajné militaristické kampaně americké válečné propagandě docela dobře fungovaly. Nebo druhá sezóna „Jacka Ryana“, která je o svržení venezuelského diktátora vyzbrojeného jadernými zbraněmi a o jeho nahrazení velkorysým liberálem. Promítalo se to přibližně ve stejnou dobu, kdy Washington tahal na vodítku Juana Guaido, coby nového venezuelského vůdce.
Žádné komentáře:
Okomentovat