Z našich dětí budou Evropané..
Mladý německý politolog a autor Benedikt Kaiser je velkým intelektuálním talentem, ve Francii přispívá do Revue d´Élements, v Institutu Iliada řadu měsíců předem avízují jeho vystoupení, v Německu píše do pravicové Sezession, publikuje v Antaios, od 2023 je vědeckým asistentem poslance AfD Pohla atd. To, že má takové renomé ve Francii mu pravděpodobně zachránilo život, německý mainstram považuje Kaisera za nejtalentovanějšího ze svých nepřátel a vyřkl nad velkým talentem ortel smrti a čeká se na odstřel. Nejedná se pouze o symbolický odstřel, pokud ho někdo zabije, mainstreamová média zapláčí, ale budou to slzy radosti a soudy prohlásí, že si smrt sám vykoledoval. Navzdory věku je velmi významným, mainstream včetně wiki politologovi věnuje spoustu času a stránek, samozřejmě pochybné objektivity.
Mainstreamové litanie začínají jeho prvním zločinem, v roce 2004 se kdesi v Německu účastnil manifestace strany NPD. I stalinisté dávali pomýlenému možnost se napravit prací v dolech, evropskounijní režimy pro jistotu tvrdě trvají na likvidaci. Politolog je podle mainstreamové propagandy vyznavačem panevropských idejí, které najednou vadí, hlásá evropský fašismus, není jasné oč jde, protože fašistický je dnes jednoznačně evropskounijní mainstream samotný. Kaiser obcuje jen s intelektuály, kteří mají blízko k autoritativním hnutím, přitom jednu knihu (Marx zprava) napsal společně s italským marxistou Fusarem. Každé Kaiserovo vystoupení a gesto pronásledují mainstreamové devastující komentáře.
Kaiser čelí útokům brutálního režimu fašizoidního typu (přesněji Rajch v Německu přetrvává), Kaiserova situace evokuje situaci Antigony v berlínské cele smrti v Hochhuthově dramatu a politolog absurdně filozofuje o reformách systému. Antigona byla adekvátnější, proti zvrhlému systému útočila ostřím věčné morálky. Spíš než snění o budoucí Evropě, by pomohla protirežimní politická taktika. Kaiserovy evropské sny z přednášky v pařížském institutu mají blízko k halucinacím, až na barvu nemají daleko k zelenému evropskounijnímu programu.
Kaiserova vize příští Evropy má v sobě pár negativních aspektů, ignoruje realitu, kterou nemůže být nic jiného než Evropa národů a nezávislých států. Kaiser na přednášce řekl, byli jsme Germány, nyní jsme Němci a budeme Evropany. Ovšem něco takového je reálné možná za pět set let, Evropany jsme dnes stejně jako před tisíci lety jenom z důvodu geografické příslušnosti, každý prototyp ideálního Evropana je stejně odporný jako evropskounijní, nereálné vize odvádějí pozornost od nejúčinnějšího nástroje proti EU, kterým je reálná politika.
Politolog se na přednášce přihlásil ke sto let starému výroku Arthura Moellera, že z našich dětí budou Evropané, ale bude to velmi komplexní proces. Spousta Evropanů tento výrok odmítne proto, že se domnívají, že se myslí evropskounijní Evropané, podle politologa je nutné vsadit tento výrok do vize solidární a vlastenecké Evropy. Říct, že naše Evropa není jejich Evropou (EU) je snadné, ale musíme mít v zásobě nějakou pozitivní evropskou vizi, nestačí negace té současné. Je třeba dát lidem vizi budoucí Evropy, s kterou se budou ztotožňovat i příští generace.
Podle politologa jsme podmíněni třemi identitami: regionální, národní a evropskou. Konkrétní a praktická solidarita je možná pouze v pravicové formě, která nevyhnutelně zahrne, když je to třeba, i levicové prvky. K tomu přistupují národní aspekty v politice, která je potvrzením vlastní identity. V dnešní době národní a solidární je nutně spřaženo s pojmem evropský. Pokud síla národní politiky nenajde partnery v evropské rovině, kteří sdílí její vizi, je odsouzena k politické impotenci. Lid regionů a národů si neuchová svoji partikulárnost, pokud nebude schopen uzavřít alianci s podobnými partnery jinde v Evropě. Klíč k fundamentální rekonstrukci našich společností se nenajde v národní rovině, ale v evropské, tím se ovšem nemyslí EU. EU je trhem se stovkami miliony lidí, ale není štítem těchto lidí, není schopna jednat a kontrolovat chaos. Vedle nevyhnutelných etnickokulturních konfliktů se tato neschopnost projevuje jako sociální porucha.
Tříprvková evropská vize - evropanství, solidarita, vlastenectví - je utopií, to, že žijeme na kontinentě zvaném Evropa, není vůbec nic mimořádného, je to podobné ve střední Americe, východní Asii atd., stejným nesmyslem je zbožštění termínu solidarita. V Evropě i jinde vždy existovala solidarita i nesolidarita vyplývající z morálních předpokladů a okamžité politiky, nikdo přece nemůže zakódovat do vztahů na kontinentě solidaritu. Existuje jen jediná forma přirozené a reálné solidarity a ta má věčnou dimenzi, je to národní solidarita.
Proč figuruje v Kaiserově triádě solidarita, není moc logické, přece v pojmu evropanství, kterému Kaiser dává nadřazený rozměr, je solidarita nutně zahrnuta. Solidarita je demagogickým pojmem, v EU ji chápeme jsou subvence, které jasně mají německý původ, Kaiser nemůže očekávat, že to někdy bude jinak. Nikdo v budoucnosti nebude s Němci solidární, kvůli Rajchu a kvůli tomu, že Rajch tam stále přetrvává, a kvůli tomu, že evropské národy zůstaly národy a nemají důvod jako Němci se za tento pojem stydět a negovat ho. Kaiserova evropská vize je stejně přesvědčivá jako evropskounijní, pozitivní je pouze to, že považuje EU za zlo.
Kaiser čelí útokům brutálního režimu fašizoidního typu (přesněji Rajch v Německu přetrvává), Kaiserova situace evokuje situaci Antigony v berlínské cele smrti v Hochhuthově dramatu a politolog absurdně filozofuje o reformách systému. Antigona byla adekvátnější, proti zvrhlému systému útočila ostřím věčné morálky. Spíš než snění o budoucí Evropě, by pomohla protirežimní politická taktika. Kaiserovy evropské sny z přednášky v pařížském institutu mají blízko k halucinacím, až na barvu nemají daleko k zelenému evropskounijnímu programu.
Kaiserova vize příští Evropy má v sobě pár negativních aspektů, ignoruje realitu, kterou nemůže být nic jiného než Evropa národů a nezávislých států. Kaiser na přednášce řekl, byli jsme Germány, nyní jsme Němci a budeme Evropany. Ovšem něco takového je reálné možná za pět set let, Evropany jsme dnes stejně jako před tisíci lety jenom z důvodu geografické příslušnosti, každý prototyp ideálního Evropana je stejně odporný jako evropskounijní, nereálné vize odvádějí pozornost od nejúčinnějšího nástroje proti EU, kterým je reálná politika.
Politolog se na přednášce přihlásil ke sto let starému výroku Arthura Moellera, že z našich dětí budou Evropané, ale bude to velmi komplexní proces. Spousta Evropanů tento výrok odmítne proto, že se domnívají, že se myslí evropskounijní Evropané, podle politologa je nutné vsadit tento výrok do vize solidární a vlastenecké Evropy. Říct, že naše Evropa není jejich Evropou (EU) je snadné, ale musíme mít v zásobě nějakou pozitivní evropskou vizi, nestačí negace té současné. Je třeba dát lidem vizi budoucí Evropy, s kterou se budou ztotožňovat i příští generace.
Podle politologa jsme podmíněni třemi identitami: regionální, národní a evropskou. Konkrétní a praktická solidarita je možná pouze v pravicové formě, která nevyhnutelně zahrne, když je to třeba, i levicové prvky. K tomu přistupují národní aspekty v politice, která je potvrzením vlastní identity. V dnešní době národní a solidární je nutně spřaženo s pojmem evropský. Pokud síla národní politiky nenajde partnery v evropské rovině, kteří sdílí její vizi, je odsouzena k politické impotenci. Lid regionů a národů si neuchová svoji partikulárnost, pokud nebude schopen uzavřít alianci s podobnými partnery jinde v Evropě. Klíč k fundamentální rekonstrukci našich společností se nenajde v národní rovině, ale v evropské, tím se ovšem nemyslí EU. EU je trhem se stovkami miliony lidí, ale není štítem těchto lidí, není schopna jednat a kontrolovat chaos. Vedle nevyhnutelných etnickokulturních konfliktů se tato neschopnost projevuje jako sociální porucha.
Tříprvková evropská vize - evropanství, solidarita, vlastenectví - je utopií, to, že žijeme na kontinentě zvaném Evropa, není vůbec nic mimořádného, je to podobné ve střední Americe, východní Asii atd., stejným nesmyslem je zbožštění termínu solidarita. V Evropě i jinde vždy existovala solidarita i nesolidarita vyplývající z morálních předpokladů a okamžité politiky, nikdo přece nemůže zakódovat do vztahů na kontinentě solidaritu. Existuje jen jediná forma přirozené a reálné solidarity a ta má věčnou dimenzi, je to národní solidarita.
Proč figuruje v Kaiserově triádě solidarita, není moc logické, přece v pojmu evropanství, kterému Kaiser dává nadřazený rozměr, je solidarita nutně zahrnuta. Solidarita je demagogickým pojmem, v EU ji chápeme jsou subvence, které jasně mají německý původ, Kaiser nemůže očekávat, že to někdy bude jinak. Nikdo v budoucnosti nebude s Němci solidární, kvůli Rajchu a kvůli tomu, že Rajch tam stále přetrvává, a kvůli tomu, že evropské národy zůstaly národy a nemají důvod jako Němci se za tento pojem stydět a negovat ho. Kaiserova evropská vize je stejně přesvědčivá jako evropskounijní, pozitivní je pouze to, že považuje EU za zlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat