pareto elita

Elitní dočasně vymřeli

Gennaro Malgieri píše v italském politickém magazínu Destra, že historie je hřbitovem aristokracie, tvrdil to už italský sociolog Vilfredo Pareto a čas mu dal za pravdu. Pareto se zabýval teoriemi formování elit, cirkulaci elit chápal jako zásadní událost ve vývoji organizovaných společností. Nepsané zákony dávají větší smysl než napsané, elitní organizační dimenze byla spontánně přijata od chvíle, kdy se začaly formovat homogenní skupiny lidí. Elitní skupiny ne vždy reagovaly na potřeby lidí. Pozoruje se to v současném typu demokracie, kdy elity jsou podřízeny mocenským centrům, která spolu válčí o dominování společnosti. Malgieri píše, že tato konstanta je železným zákonem oligarchie, s kterým se ztotožňoval i Gramsci, který identifikoval v politických vládnoucích třídách (včetně své vlastní) přirozené distancování od mas. Politolog Gaetano Mosca tvrdil, že síla elitní menšiny je v každém případě neodolatelná a vždy zvítězí tváří v tvář jednotlivci, který čelí totalitě elitní menšiny. Pokud je tento fakt pravdivý, pak se nesmí ignorovat elitismus elitářů nad rámcem politických možností.  

             Mosca, Pareto i Gramsci formulovali s velkým předstihem problémy krize demokratické reprezentace.  Lid slouží řadu let berličkou demokratického alibi vládnoucí třídě, která už dávno není aristokratická. Zejména dnes, kdy vládnoucí třída má velmi málo společného s lidovým cítěním. Vládnoucí třída slouží mediálním a finančně-ekonomickým zájmům. Elity všech dob musí vědět, jak vytvářet a monopolizovat formule a diskurzy, jak ideologií ovládat lidi, jak dominovat lidové představy, lid je v každém případě jejich hlavním materiálem. Pokud chybí společenský konsensus, pak v demokracii neexistuje vládnoucí složka; ale netvoří dnes konsensus samotné vládnoucí třídy?
            O této otázce Pareto, který nechoval liberální iluze, přemýšlel celý život. V eseji Systémoví socialisté napsal, elity se projevují různými způsoby, podle podmínek ekonomického a společenského života. Elitáři nám zanechají kodifikaci reality, která generuje konflikty a vrací vždycky, i když se tomu už nevěří, vykolejenou historii zpátky. Měla by nás zajímat morální dimenze, která není součástí ani politiky, ani sociologie, a proto se dá říct, že žádný demokratický systém není imunní k válce mezi elitami. Historie řekne s patřičným zpožděním, která nová aristokracie jednala nad své zájmy.
           Fakta, jimž dnes čelíme, vyjevují další nespornou pravdu: absolutní neschopnost vize dominantních elit dnešní doby. Tyto elity nejsou stavbou legitimního demokratického konsensu, jakkoliv fiktivního, ale dílem neviditelné lobby, která má podobu manévrovacích center, která vydávají své pravdy za společenské dobro, která zneužívají a opovrhují demokracií. Již před lety před tím varoval francouzský intelektuál Alain de Benoist. Jak víme, problémy by měly řešit, dnes už si to dokáže málokdo představit. Vysoké finance, globalistický kapitalismus a humanitární neokolonialismus mají snadný začátek tváří v tvář dekadentním západním demokraciím. Regenerace ostatních elit předpokládá referenční body, o něž se lze opřít při hledání správné cirkulace, jak o tom mluvil Pareto. Pravděpodobně až nové planetární konflikty nabídnou prostory, které ještě nejsou vidět ani tušit.