Rok od roku (slabší)
Žijeme vlastními privátní příběhy plus generačním příběhem, který je silnější než si myslíme, němečtí nebo italští teroristé mají víc společného s Aldem Morem a Schleyerem než s dnešními teroristy. Stejně tak je Aldo Moro víc duchovně spřízněn s Toni Negrim, který před pár dny v Paříži umřel, než s dnešním českým nebo německým lidovcem. Generační příbuznost spojuje Evropany i když žili na opačné straně hranice, která rozdělovala Západ a Východ. Pokud na dovolené tomu nebrání jazyková bariéra, starší Čech si lépe popovídá se starším Francouzem nebo Italem než s mladším Čechem. Pravděpodobným důvodem tohoto jevu je společná evropská kultura, která nám koluje v žilách, a účast na jedné společné historii, ať už jsme bojovali za jakoukoliv stranu. Se starou Gruzínkou, která uklízí v hotelu v Nicósii, rychle najdete společný jazyk, samozřejmě ruštinu, ale přitažlivé je taky to, že má v paměti mohutný civilizační prostor sovětského světa. Paměť je mohutným nástrojem proti nudě a šedi přítomnosti, a jenom paměť může dát přítomné evropskounijní banalitě trochu zajímavější rozměr. Minimálně můžete z historické zkušenosti dedukovat rýsující se konec evropskounijní historie.
Záměrně ignorujeme přirozené společenské rytmy a tradiční autority, ve světě vidíme neživotnou hmotou, kterou zkoumá věda, individuální nám splývá s chtíčem, který může růst kam se zamane. Diagnóza dobových chorob se dá leckde najít a zdá se, že když je diagnóza, lze léčit, ovšem velmi zřídka se narkoman nebo společnost narkomanů sami vyléčí. Odhalit mechanismus sociální adaptace, který by společnost vyvedl z úpadkového stavu, za současné úrovně politiky nelze. I v šedesátých letech docházel farář do školy a dával hodiny katechismu, větším nebezpečím než režim mu bylo přesvědčení dětí, že fyzika sedmé třídy Krista překonala, a toto naivní přesvědčení v různých podobách úplně ovládlo dnešní dobu, stalo se identifikačním principem dobového ateismu s celou komedií důležitých odborníků na všechno a jejich televizních prezentátorů. Domníváme se, že člověk veden dobrými odborníky může ovládnou geny i klimatické cykly.
Oslava Kristova narození, jak ji opět zažíváme, je znásilněná reminiscence na velkou událost, Disneyland v městských centrech ničím Krista nepřipomíná. Mystérium se kompromituje s materiálními chtíči svých stvoření. Vánoce jsou spojeny s křesťanskými hodnotami, které jsou rok od roku víc zastřenější a vzdalují se od původního záměru. Dnešní oslavy nejsou nutně negativní, ale původní záměr substituují různými komerčními invencemi, často spojenými i se solidaritou nebo cílí na probuzení soucitu k nějaké handicapované skupině apod., ale narození Parakleta se nezmiňuje. Dokonce v tradiční Itálii ředitel v jedné škole ve Venetu zaměnil jezulátko za kukačku, aby to neuráželo děti jiných náboženství, naštěstí prezident provincie Veneto Luca Zaia z Legy vrátil Krista do jesliček a ředitel dostal pokutu.
Ve východních ortodoxiích se před velkými svátky 40 dní hladoví, něco takového by mohlo očistit a moralizovat evropskounijní perverzní dobu, v období velkého půstu by se mozek probral z letargie a doba osvěžila své rytmy. Úpadek, kterým procházíme a který se bohužel prohlubuje, degeneruje i to kvůli čemu jsme zapomněli na národní podstatu a odhodili instinkt přirozeného, možnosti konzumu se vyčerpaly a nastává čas kocoviny. Lze to pozorovat i v centru města nebo v TV, jsou to slabé nanicovaté vánoce, okoukaný nudný Disneyland. Zpátky k přirozenému a instinktům nás nedovede rozum, který se vyčerpal, ale nějaká náboženská terapie nebo jama a nijama. Existuje i zcela přirozená cesta z dobového úpadku, tím nejpřirozenějším je plodit a vychovávat děti, tři, čtyři, pět dětí v rodině si vynutí vládu přirozeného a společnosti dají perspektivu. Podle Řehoře z Nisy má člověk v duši stín Boha, a jak se mu vzdaluje, tak se vzdaluje dobru, velké dobro člověk vymění za malé dobro, tj. za konzum a chtíč.
Žádné komentáře:
Okomentovat