Muž na náměstí v Canyelles osamocený.
V sedmdesátém šestém ve filmovém týdeníku ukázali po prezidentských volbách v kupé vlaku ležícího Reagana a sedící Nancy. Na poraženého politika a jeho ženu byl velmi tristní pohled, oba skleslí a unavení, sami dva, bez slávy, bez pomocníků a perspektivy. Za čtyři roky se na ně osud usmál. Marine le Penová prohrála s Macronem, ale zdá se, že za tři roky se karta otočí, jako v případě jejího bývalého partnera, který se po několika marných pokusech nakonec stal starostou Perpignanu. Kandidáti AfD se čím dál víc protlačují do zastupitelských sborů a i když prohrají, je na jejich straně reálná budoucí perspektiva. Podobně je velmi pravděpodobné, že čeští voliči v příštích volbách opět vynesou Babiše.
V cirkuse skomírají západní demokracie je tristnější pohled než na Reaganovi v kupé, na jinou sortu lidí, bez které by evropskounijní pseudodemokracie dávno ztratila i ten poslední nárok na demokratický atribut. Jsou to hrstky lidí, které postávají u předvolebních stánků blízko stanic metra, někde na náměstí nebo na návsi. Nabízí volební programy a třeba tužku, jsou ochotni debatovat programové body své strany, což ovšem zřídka kdy někdo vyžaduje. Chodci kolem na ně nahlíží téměř jako na jehovisty, kteří nepropagují politickou stranu, ale Boha, debatu s advokáty Boha nevyžaduje už vůbec nikdo. V této lidské kategorii největší údiv vyvolávají ti, kteří jsou podobně jako jehovisté, advokáty politických stran malých šancí nebo úplně bez šancí. Skupinka dvou, tří, maximálně čtyř lidí s transparentem strany nad hlavou, která je tak chudá, že stejně jako jehovisté, tito lidé to musí dělat z důvodu, který spěchajícímu davu kolem zkřiví tvář, ano dělají to z přesvědčení. V Česku jsou to dnes komunisté, možná okamurovci, svobodní, trikolóra. V bavorském Weidenu lze vidět osamocený stánek AfD, který obklopuje očividná nenávist kolem, až za volební plentou 12 % Bavoráků odhalí, že jim to myslí jinak než bezalternativnímu davu, na veřejnosti odvahu neukazují. V levicovém Clermont-Ferrand se se sysifovskou zarputilostí před každými volbami objeví pár stánků hnutí Marine le Penové, silná levicová kulturní a mediální propaganda v regionu nedovoluje RN pokročit, ale bojovníci za stranický program navzdor častým útokům od okolního davu boj nevzdávají. I dnešní předseda strany mladý Bardella začínal s předvolebním stánkem v imigrantském Saint Denis, ale od raného mládí se těšil speciální pozornosti médií, vedl stranickou mládež a byl partnerem neteře vůdkyně strany. Levicoví aktivisté a muslimští imigranti s mladým Bardellou na náměstí v Saint Denis rádi diskutovali, byl půvabný a sledovaly to televizní kamery.
Koncem června v parlamentních volbách ve Španělsku pravicové strany měly vítězství na dosah, v lineární volební aritmetice k porážce pravice došlo v důsledku menšího procenta hlasů pro stranu Vox, strana dostala 12 % (oproti 15%). Na některých národně pravicových info serverech se dávala do uvozovek pravicová orientace lidové strany a často i Voxu, na jejichž předvolební shromáždění přijela Meloni. Nicméně lepší pravicový blok, než jak píše v NTVespana Bendala Ayuso, globalistická diktatura USA, NATO a EU, kterým perfidní socialisté prodali národní suverenitu.
Hold neúnavným vizionářům a posledním záchvěvům nebo řekněme nadějím evropské demokracie vzdal Vicente Pascual v El Manifiesto. Popisuje následující scénář. 20. července (čtyři dny před volbami) na náměstí v Barceloně, šest večer. Babylonské vedro, padají ptáci z větví, podrážky se připalují na dlažbě. Muž, řekněme už v letech, na prázdném náměstí. S námahou si vymění propocenou košili za čistou a posadí se za předvolební stánek s propagandou strany Vox. 32 stupňů ve stínu, vřelý vzduch proniká do plic jako prokletí. Osamělý zůstává na náměstí, se stále stejnou ochotou sdílet své ideje. Je sám proti prázdnému náměstí a za program strany. Oswald Spengler v konceptech heroismu a ctnosti napsal, že jsme se narodili do tohoto času a musíme kráčet až do konce. Je to naše povinnost, třeba i bez naděje na záchranu. Buďme důstojní jako římský voják, jehož kostra byla nalezena v Pompejích před dveřmi, který nedezertoval ani když vybuchl Vesuv. Čestný konec je jediná věc, kterou člověku žádný režim nemůže vzít. A Pascual píše, že v tomto případě neví jestli obětavá přítomnost a houževnatost muže na náměstí předznamenává úspěch těch z Abascalu (vedení strany kolem vůdce Abascala). Muž na náměstí je víc než ti z Abascalu, je víc než oddanost politickým ideálům, které často zradí politická rutina. Muž projevil to nejlepší, co člověk má, ducha povinnosti, dělat to, co je třeba udělat, aniž očekáváme odměnu.
Koncem června v parlamentních volbách ve Španělsku pravicové strany měly vítězství na dosah, v lineární volební aritmetice k porážce pravice došlo v důsledku menšího procenta hlasů pro stranu Vox, strana dostala 12 % (oproti 15%). Na některých národně pravicových info serverech se dávala do uvozovek pravicová orientace lidové strany a často i Voxu, na jejichž předvolební shromáždění přijela Meloni. Nicméně lepší pravicový blok, než jak píše v NTVespana Bendala Ayuso, globalistická diktatura USA, NATO a EU, kterým perfidní socialisté prodali národní suverenitu.
Hold neúnavným vizionářům a posledním záchvěvům nebo řekněme nadějím evropské demokracie vzdal Vicente Pascual v El Manifiesto. Popisuje následující scénář. 20. července (čtyři dny před volbami) na náměstí v Barceloně, šest večer. Babylonské vedro, padají ptáci z větví, podrážky se připalují na dlažbě. Muž, řekněme už v letech, na prázdném náměstí. S námahou si vymění propocenou košili za čistou a posadí se za předvolební stánek s propagandou strany Vox. 32 stupňů ve stínu, vřelý vzduch proniká do plic jako prokletí. Osamělý zůstává na náměstí, se stále stejnou ochotou sdílet své ideje. Je sám proti prázdnému náměstí a za program strany. Oswald Spengler v konceptech heroismu a ctnosti napsal, že jsme se narodili do tohoto času a musíme kráčet až do konce. Je to naše povinnost, třeba i bez naděje na záchranu. Buďme důstojní jako římský voják, jehož kostra byla nalezena v Pompejích před dveřmi, který nedezertoval ani když vybuchl Vesuv. Čestný konec je jediná věc, kterou člověku žádný režim nemůže vzít. A Pascual píše, že v tomto případě neví jestli obětavá přítomnost a houževnatost muže na náměstí předznamenává úspěch těch z Abascalu (vedení strany kolem vůdce Abascala). Muž na náměstí je víc než ti z Abascalu, je víc než oddanost politickým ideálům, které často zradí politická rutina. Muž projevil to nejlepší, co člověk má, ducha povinnosti, dělat to, co je třeba udělat, aniž očekáváme odměnu.
Žádné komentáře:
Okomentovat