Vánoce 2021
Opět cosi jako vánoce, všichni cítíme, že konzum západního typu už vybledl a dobu otrávil. Nikdo nevěří v křesťanského Boha, bez něhož jsou vánoce televizním kýčem, ale nadějně ani v dobro evropskounijní-natovské demagogie. Degenerovaná evropskounijní doba musí mít nějaké rozumné řešení, bohužel dnes se nedá vyloučit ani stav, že na starém kontinentě zůstane hrstka zbědovaných a u radioaktivní kaluže budou vzývat starého Boha z Kanaánu, válečné vřeštění, které nás obklopuje, vtiskuje této variantě osudovou nevyhnutelnost. Odevšad se na nás šklebí dobro a soucit, Krista dnešní Západ chápe jako pokračování člověka v jeho sebelásce a konečně je to tak svůdné, že překousneme i Krista, když se tváří jako uprchlíci z válek nebo jako dobro vojenského hardware. V bedně jednoho pražského antikvariátu se dá najít inspirativní paralela dnešní době, adventní kázání mnichovského kardinála Faulhabera z konce roku 1933. Jsou odvážné. Kardinál vysvětluje v kostele přítomným věřícím a desítkám tajných od gestapa, že starozákonní bůh je to prvotní, Kristus je alfou a omegou jeho gesta. Totiž i biskupové tehdejších křesťanských církví, inspirovaní Adolfem Hitlerem, se domnívali, že se obejdou bez židovského Starého zákona, mělo stačit jenom dobro a láska Nového zákona. Kardinál je vyvedl z omylu. Židovští proroci jsou strážci mravního řádu, Podle kardinála, Duch svatý, který mluvil jejich ústy, osvětluje i naši dobu. Platilo to v roce 1933 a podobně i dnes.
Člověk má vrozenou kapacitu překonat osudová předurčení, tou úžasnou kapacitou je schopnost metafyzického přesahu. Vyjít z osudu lze např. cestou odkrytou Buddhou, civilizace tří velkých monoteistických náboženství znají cestu popsanou Biblí. Není to láska, soucit atd, a už vůbec ne pseudomorální kategorie západní současnosti, co nám umožní zbavit se osudové determinace, je to jednodušší a složitější, je to víra, a to je dnes velmi problematické, západní člověk tvarovaný osvíceneckou epochou, není víry schopen. Vírou pochopíme, že Bůh stvořil svět (viz sv. Pavel, K Židům 11.3.), západní svět, který víru ztratil, podpaluje svět, spěje k aktu zničení světa, když už neumí tvořit a ztrácí světovládu, raději vše zničí.
Všechno začíná u víry, jedině víra nás vyvede z osudové determinace. Naše doba potřebuje muže víry, kteří v Boha vkládají bezvýhradnou víru za všech okolností, vůbec to není absurdní přehnané tvrzení, nemusíme mít obavu, že svět budou tvořit pouze muži víry. Abel věřil v Boha a ten přijal jeho oběť, Enoch věřil v Boha a ten ho přenesl do nebe, nikdo to nepoznal (sv. Pavel K Římanům). Po vyhnání z ráje, člověk neměl žádnou vnější oporu a pouze svou vnitřní (metafyzickou) kapacitou mohl dospět k víře. Klíčovou postavou světové civilizace je Abraham, Abrahama nikdo víru neučil, přišel na ni sám, dospěl k poznání, že vše má původ v Bohu, Bůh je stvořitelem vesmíru a ve své milosti obstarává všechna stvoření. A odtud dějinné setkání u Sichemu Abrahama s Bohem. Kierkegard píše, že přemýšlí o Abrahamovi a je paralyzován. "Když dojdu na vrchol, padnu dolů. Dialektika víry je nejrafinovanější strukturou našeho myšlení. Poloha Abrahama je extrémní, došel do víry. Oproti všem vlažným věřícím a těm, kteří věří, co všechno se může stát. Dnes lidé nepřestávají s láskou a s vlažnou kalkulací, která zpochybní božský původ člověka. Není lepší zůstat ve víře a snažit se nepadnout. Mohu pochopit tragického hrdiny dnešní doby, ale ne Abrahama, vyjádření jeho víry je tak paradoxní, že nemůže být vůbec myslitelné. Víra je zázrak, ale nikdo z něj není vyloučen. Abraham věřil a tudíž byl mladý."
Často se říká, že věřit znamená důvěřovat, že život má smysl i když jsem tak slabý, stvoření není nic náhodného, Kristus je cestou spásy, bližní je můj bůh atd., to všechno jsou druhotné formulace, věřit je něco silnějšího, znamená to přiblížit se absurdní Abrahamově víře v Boha, přes veškerý škleb tohoto světa kráčet k hoře Moria.
Žádné komentáře:
Okomentovat