Otázka života a smrti
Juncker před pár lety řekl, že nemůže existovat žádná demokratická volba proti evropským ustanovením, tento výrok nebyl žádnou okrajovou perličkou, ale klíčovým principem trapného evropskounijního monstra. Obvykle se nic nerodí ex nihilo, z nacistické kaluže se nezrodí demokratická Venuše, Junckerův otec, přesvědčený nacista, v Lucembursku za války organizoval transfery židů do koncentráku. Zakladatelé EU Monnet a Schuman byli prokazatelně placeni USA a Hallsteina povolala už hitlerovská Třetí říše, aby vytvořil projekt nové Evropy, kde se nepočítalo s tím, že by lid o něčem rozhodoval. Nacista Hallstein byl prvním předsedou evropské komise.
Naštěstí od prvního okamžiku existence EU, existují v Evropě politické síly, které proti ní nekompromisně vystupují, dlouhé roky to byli komunisté, v devadesátých letech většina komunistických partají ideu zradila a nechala se koupit, pár věrných, jako v Řecku a Česku, systém vytlačil k okraji volitelnosti. Štafetu boje proti evropskounijnímu fašismu převzala národní pravice, v Řecku říkají akro pravice, nekompromisní. Světlým bodem ušlechtilého boje akro jsou francouzské noviny Ripostelaique, člen jejich redakční rady, ekonom Alain Falento publikoval knihu "Pryč z Evropy - otázka života a smrti", z edita na obálce se dočteme: "40 let se evropská konstrukce odvíjela bez lidu, od Maastrichtu se odvíjí proti lidu. Německo vampirizuje Evropu. Válka, kterou vede NATO na Ukrajině proti Rusku, udeří v první řadě na evropské národy, akceleruje finanční krach. Evropskounijní instance záměrně ohrožují naše životy. Digitální peníze, které chce EU zavést, přinesou poslední oloupení občana, dál sanitní a klimatický diktát nakonec přivodí totální ujařmení člověka. Jestli se dnes proti tomu nepostavíme, vymizíme a spolu s námi 1500 let naší historie, dnes je ještě možné se této katastrofě vyhnout, jde o otázku života a smrti."
Falento vydal knihu u příležitosti 30 let Maastrichtu. Tenkrát jsme i v Čechách žili nejen v nesrovnatelně intenzívnějším demokratickém prostoru, ale i v zajímavější a tvořivější epoše. Známá je fotografie z těch dob, kdy po dohandlování Maastrichtu se Mitterand vede s Kohlem za ruce, což mělo symbolizovat definitivní usmíření dvou sousedních národů a počátek nové Evropy. Po třiceti letech tato nová Evropa vedla k válce, ztrátě ekonomické i kulturní významnosti starého kontinentu a k unifikované... totální nudě, která v Evropě všechno pohltila. Totiž, co jiného mohou vzbuzovat zasedání Evropského parlamentu, televizní mainstramové žvanění nebo pohled na Adamovou, Leyenovou nebo Jourovou. Historická jedinečnost tu přece jenom je: letos zmrzneme nudou.
20. září 1992 se ve Francii konalo referendum, kde dohody o společné měně (Maastricht) podpořilo 51% občanů oproti 49% záporných hlasů. Nelze říct, že lid v osudové chvíli zklamal, pokud by rozhodoval parlament, Maastricht by byl bez skrupulí schválen, lidové hlasování vedlo de facto k patu, už tenkrát média ztratila objektivitu a velkou většinou masírovala voliče směrem k "pokroku". Je bizarní, jak osudová záležitost pro celou Evropu, byla vlastně rozhodnuta téměř náhodným způsobem. Podstata problému tenkrát nebyla dostatečně pochopena a ozřejmena, hrůzné důsledky chápali ve Francii a v Německu jen největší ekonomové. Ve Francii část politické elity, která se stavěla proti Maastrichtu, oplývala velkou historicko-politickou intuicí, proti Maastrichtu vedlo kampaň Seguinovo křídlo gaullistické strany, část levice (komunisté, Jean-Pierre Chevènement), národní pravice (le Pen, Philippe de Villiers). Maastricht podporovaly strany, které si od té doby monopolizovaly moc v Unii i ve vlastních zemích, což ukazuje, jak velký úder evropské demokracii Maastricht přinesl. Dohody propagovaly socialistická strana, liberálové i část gaullistů, čímž ovšem zradili de Gaullův odkaz. Stoupenci Maastrichtu už tenkrát projevovali velkou dávku fanatismu, Mitterand za pomocí médií instrumentalizoval svou chorobu, frontu proti Maastrichtu vedl gaullista Philippe Seguin, v televizních diskuzích s Mitterandem nemocného prezidenského starce šetřil, a to pravděpodobně zvrátilo výsledek referenda.
Alain Falento v knize revokuje známe pravdy, ale jak je zvykem v Ripostelaique, tvrdě. Podle Falenta dnes Evropská unie organizuje migrační invazi, islamizaci starého kontinentu, škodlivou vakcinaci s konfliktem zájmů velkých laboratoří, klimatický teror a válku proti Rusku. Vede lid do ekonomické propasti a usiluje o anihilaci evropských národů a historie. Euro, které se nikdy nemělo zavést, nejenže občanům žádné výhody nepřináší, ale akceleruje materiální kolaps zemí a občanů.
Falento vydal knihu u příležitosti 30 let Maastrichtu. Tenkrát jsme i v Čechách žili nejen v nesrovnatelně intenzívnějším demokratickém prostoru, ale i v zajímavější a tvořivější epoše. Známá je fotografie z těch dob, kdy po dohandlování Maastrichtu se Mitterand vede s Kohlem za ruce, což mělo symbolizovat definitivní usmíření dvou sousedních národů a počátek nové Evropy. Po třiceti letech tato nová Evropa vedla k válce, ztrátě ekonomické i kulturní významnosti starého kontinentu a k unifikované... totální nudě, která v Evropě všechno pohltila. Totiž, co jiného mohou vzbuzovat zasedání Evropského parlamentu, televizní mainstramové žvanění nebo pohled na Adamovou, Leyenovou nebo Jourovou. Historická jedinečnost tu přece jenom je: letos zmrzneme nudou.
20. září 1992 se ve Francii konalo referendum, kde dohody o společné měně (Maastricht) podpořilo 51% občanů oproti 49% záporných hlasů. Nelze říct, že lid v osudové chvíli zklamal, pokud by rozhodoval parlament, Maastricht by byl bez skrupulí schválen, lidové hlasování vedlo de facto k patu, už tenkrát média ztratila objektivitu a velkou většinou masírovala voliče směrem k "pokroku". Je bizarní, jak osudová záležitost pro celou Evropu, byla vlastně rozhodnuta téměř náhodným způsobem. Podstata problému tenkrát nebyla dostatečně pochopena a ozřejmena, hrůzné důsledky chápali ve Francii a v Německu jen největší ekonomové. Ve Francii část politické elity, která se stavěla proti Maastrichtu, oplývala velkou historicko-politickou intuicí, proti Maastrichtu vedlo kampaň Seguinovo křídlo gaullistické strany, část levice (komunisté, Jean-Pierre Chevènement), národní pravice (le Pen, Philippe de Villiers). Maastricht podporovaly strany, které si od té doby monopolizovaly moc v Unii i ve vlastních zemích, což ukazuje, jak velký úder evropské demokracii Maastricht přinesl. Dohody propagovaly socialistická strana, liberálové i část gaullistů, čímž ovšem zradili de Gaullův odkaz. Stoupenci Maastrichtu už tenkrát projevovali velkou dávku fanatismu, Mitterand za pomocí médií instrumentalizoval svou chorobu, frontu proti Maastrichtu vedl gaullista Philippe Seguin, v televizních diskuzích s Mitterandem nemocného prezidenského starce šetřil, a to pravděpodobně zvrátilo výsledek referenda.
Alain Falento v knize revokuje známe pravdy, ale jak je zvykem v Ripostelaique, tvrdě. Podle Falenta dnes Evropská unie organizuje migrační invazi, islamizaci starého kontinentu, škodlivou vakcinaci s konfliktem zájmů velkých laboratoří, klimatický teror a válku proti Rusku. Vede lid do ekonomické propasti a usiluje o anihilaci evropských národů a historie. Euro, které se nikdy nemělo zavést, nejenže občanům žádné výhody nepřináší, ale akceleruje materiální kolaps zemí a občanů.
Žádné komentáře:
Okomentovat