Dekapitace prezidenta
Masy ve francouzských ulicích už žádají jeho hlavu, 70% Francouzů s nimi souhlasí. Bankovní ouřada nemá na to, aby dělal Francouzům prezidenta, jsou zvyklí na leccos, ale ubohost nesnesou. Jeho slabé kvality jenom akcelerovaly společenský pohyb, hlavní důvod je však v dlouhodobé krizi, která zemi sužuje. Pád z planetárního parnasu je zřejmý, příčiny nejasné. Musíme jít k počátkům krizového procesu, do osmašedesátého a do osmdesátých let, kdy se politická levice zmocnila moci a Chiraq se zmocnil gaullistické strany. Levice a pravice konvergovaly v klíčových principech, lišily se sice v náhledu na minoritní záležitosti, jako je dálniční rychlost a na znárodňování, které částečně praktikoval Mitterand, ale v podstatě už tyto jevy zdaleka nepatřily ke klíčovým principům doby, které by určovaly budoucnost země.
Klíčový princip doby vysvětlil Mitterandův ministr kultury Jack Lang na světovém shromáždění kultury v Cancunu v Mexiku. Málokdo tím ve Francii trpěl, paradoxně pár Čechů, když o tom referovalo Rudé právo. Chápali to jako zradu Francie, tentokrát na sobě samé.
Jack Lang tam nastínil kulturní a civilizační posuv Francie směrem multikulturální budoucnosti, žádná ministrova formální vize, přišel rovnou s praktickou realizací, s tímto principem se ztotožnil Chiraq i Mitterand a ve Francii nikdo neprotestoval. Řetěz událostí politické historii je složen z alternativ, které jsou aspoň minimální zárukou optimálních výběrů, pokud se dlouhodobě ignorují, nedá se jim prostor v politickém boji, pak výsledkem je společenská katastrofa. Jack Lang je dnes prezidentem arabského institutu v Paříži a jeho vize bez alternativ se naplnila.
Francie se zbarvila multikulturálně, importovala si do země miliony Afričanů a Arabů a islamizovala se. Francouzský společenský systém se chtíc nechtíc přiblížil afro-arabským možnostem. Nic jiného totiž není možné. Od školství, kultury, vědy až po ekonomický systém. Náboženství nově příchozích je jednou z hlavních determinant dnešní francouzské společnosti. Ekonomický systém země je do té míry materiálně objektivně podmíněn, jak víme od Karla Marxe, že se to nedá obelhat. Neadekvátní společenský segment v žádném případě nezvedne efektivitu systému, ale vede k dlouhodobé degradaci. Pokud jsme vůbec oprávněni takto nazývat průnik arabsko-africké civilizace do evropské, degradace pouze ve smyslu evropských náhledů posledního tisíciletí. Po desetiletích Francie vystřízlivěla z multikulti opojení, které je důvodem krize.
Masový výbuch odporu po zdražení energie se asi už nedá zastavit jejím zlevněním. Žluté vesty jsou v opojení, chtějí hlavu krále. Lidové hnutí, bez vůdců, je šokem pro byrokraty a průměrné politiky Evropské unie. 70% Francouzů je na straně hnutí, kolektivní a globální odmítnutí vládní moci. Ohrožen je prezident, kterého evropskounijní centrum považuje za nejbližšího spojence, považují ho za bariéru proti suverenistickým tendencím.
Macrona ve Francii už nechce nikdo, ani praví, ani leví. Jeho polyesterová partaj En Marche se úplně vypařila, přestala de facto existovat. Macrona se nasytila už i část mocenské struktury, především policie, jednoduše je vyčerpaná, prezidentova multikulti rétorika je přímo odporná, v situaci, kdy policie je vystavovaná dennímu nebezpečí pocházející od imigrantů.
Francouzský tradiční společenský model nefunguje, nedokáže se adaptovat na miliony imigrantů, celá politická struktura páté republiky je vzata v potaz. Francie podle statistik má 9 milionů chudých, 14% obyvatel pod hranicí bídy - rodiny o jednom rodiči, nezaměstnaní, zemědělci, malí obchodníci, důchodci. Venkovská Francie se přímo bortí před očima, ekonomická aktivita vysychá, život se přesouvá k metropolím, které nic neprodukují. V této marginalizované Francii zahájily žluté košile revoltu a exploze už zasáhla i metropole.
Od energie kam se posunuly požadavky žlutých košil? Zvednutí minimální mzdy, zvednutí důchodů, vyšší zdanění velkých korporací, ochrana francouzského průmyslu před zahraniční konkurencí, konec politiky austerity (totální šetření), relokace státních služeb po celé zemi. Tyto požadavky žluté košile sdělily tisku minulý týden. A další podstatný požadavek k tomu. Nastolení skutečné demokracie.
Požadavky formulované žlutými vestami nejsou uskutečnitelné v dnešní Evropské unii a tím spíš v eurozóně. Národní vlády jsou už pouhými filiálkami nevolených (pod)průměrných bruselských byrokratů a k něčemu takovému nemají už ani právo. Demokracie v rámci Evropské unie neexistuje. Evropská unie se nachází na pokraji centralizované federace, aniž se její tvůrci kohokoliv dotázali. Francie má oproti evropskounijní struktuře silné argumenty, referendum o lisabonské ústavě Francouzi zamítli, Sarkozy v mírně pozměněné podobě nechal lisabonské dohody schválit parlamentem. Tehdejší francouzské „ne“ Evropské unii dnes vyplouvá v demonstracích žlutých vest. V očích Francouzů proces evropskounijní federalizace není legitimní.
Konec principu jednomyslnosti v Radě, který byl chápán jako brzda efektivnějšího rozhodování, se ukázal cestou do pekel. Nejen pro Francii. Většina, prefabrikovaná kolem Německa, úplně eliminovala demokratický proces ve společenství evropských národů. Jednomyslnost vázala rozhodovací postupy přímo na národní vůli. V dnešní situaci jsme svědky téměř každodenního negování národní vůle jednotlivých členských zemí.
Dalším problémem lisabonských dohod je evropský parlament. Není to žádný parlament. Kohabitace 28 členských zemí prostřednictvím tohoto shromáždění je jenom zdáním. V eurozóně jsou možnosti národních vlád ještě zúženější, vlády mají k dispozici velmi slabé nástroje, aby ovlivnily ekonomickou politiku ve vlastní zemi. Žádná průmyslová politika, ve smyslu tradičních státních intervencí, jak požadují žluté vesty, není možná. Navíc s eurem země nemohou devalvovat. Žádná rozpočtová politika, která by se trochu vymykala z kádru německé, není dovolena.
Mzdy, aniž se to obecně ví, jsou privilegovaným terčem nadnárodních institucí, plyne to z dokumentů unijní Komise. Doporučení v tomto ohledu se vypracovávají semestrálně, Němci jsou pečliví. Pracovní trh v té či oné zemi, je pečlivě sledován bruselskými byrokraty. Sociální dumping je brutální např. k Francouzům, ale jiným způsobem i k východoevropanům, kde nabourá přirozené fungování ekonomického systému.
Francie dlouhodobě oslabovaná imigračním influxem s negativním nábojem k francouzské civilizaci, rezignací vládnoucích elit na rozhodování a jejich ztotožnění s polookupačním evropskounijním režimem, což paralyzovalo přirozený společenský pokrok, se vzbouřila. Francouzi se musí stát pány svého osudu, musí si vynutit okamžitou restituci národní suverenity, a přesně to proklamují žluté vesty.
A Macron v tom všem? Může rezignovat nebo rozpustit vládu a vypsat nové volby a hlavně se nevměšovat do volebního procesu a otevřít mediální diskuzi všem tématům, včetně FREXITu, pak Francouzi svobodně rozhodnou. V tomto případě ho pravděpodobně nechají v prezidentské funkci.
Žádné komentáře:
Okomentovat