Nezastupitelný národ
Klíčovou rolí národa v demokratické politice se zabývá na serveru Achgut Gerd Held. A brilantním způsobem obohacuje diskurs.
V zastupitelných problémech současné politiky, jak předat lidovou vůli vládnoucím, není často patrný klíčový problém funkční demokracie: jak se vůbec svobodná politická vůle může nastolit. Kde je zdroj její energie? Kde leží míra, která ji zabrání, aby se propadla do omezenosti a nesmyslnosti. Jak garantovat, aby se svoboda nestala libovůlí. Vůle zlovůlí. K tomu slouží institucionální elementy, které mají dost síly, aby svobodě nabídly prostor.
Národy jsou jednotky, které se nachází někde uprostřed mezi provinčním a globálním. V národní rovině najde svoboda vždy nové možnosti, národ je nejlepším spojencem svobody. Svobodná vůle je nejvyšší instancí politiky. Evropská unie tvrdí, že nemůže být principiálně dovoleno lidové hlasování v otázkách imigrantů, Kataláncům je to též zakázáno atd. Není ovšem národní vůle stejně neumírněná, nestabilní a podmíněna libovůlí jako vnější svět, který nás obklopuje? Každá politika začíná projevem vůle. Není náhodou, že z lidové vůle se vedle principu sebeurčení, etabloval princip teritoriální integrity.
Národ není prostředkem k vládě libovůle a dobývání světa, ale prostředek k nastolení rozumných poměrů v politice. Např. otázka horní hranice počtu imigrantů je přesvědčivou ilustrací vyjádření vůle: pouze, když zvolená vláda má právo omezit počet příchozích imigrantů v jistém čase, má politika referenční bod a může jednat bez libovůle. Kdo stanoví horní hranici? Vždy je to konflikt mezi národní vůlí a vnějším tlakem, ale v poslední instanci musí rozhodnout národní vůle jednotlivé země.
Ústava
Známý výrok ústavního znalce Ernst-Wolfganga Böckenförde z roku 1964: „Svobodný, sekulární stát vychází z předpokladů, které sám nemůže garantovat“. Böckenförde se ptá po zdrojích z nichž žije republikánský, demokratický stát. Stát a národ jsou jedním ze zdrojů ústavního řádu a garantují kontinuitu svobodné demokracie. Z vágního obrazu společnosti v jistém kontextu vyplývají všeobecně závazné a vymahatelné normy. Když zrušíte ústavu, ze státu se stane prázdná skořápka bez života.
Položme Böckenfördu otázku v globálním kontextu. Jak by v tomto případě zněl výrok: Instance globální politiky žijí z předpokladů, které ony samotné nemohou zajistit. Tyto instance nemají nic srovnatelného s národem ústavy. Žijí z politické vůle, která musí být generována národními státy. Plyne z toho, že nejvyšší suverenita musí jednoznačně zůstat na straně národních států.
Volby 2017 ve Spolkové republice signalizují konec jednoho historického cyklu, který začal rozpadem východního bloku. Proces byl doprovázen jistým politickým pozadím – energie, která se rozpadem východního bloku uvolnila musí být usměrňována a řízena nadřízenými instancemi. K národní regeneraci ve východní Evropě a k německému uvědomění nesmí dojít. Národní forma jako taková je zpátečnická a nebezpečná. Procesy musí být vsazeny do nadnárodního schematu. Tento rámec se prosazoval v politice devadesátých let a diktoval, co může být považováno za evropské.
Vnější regulativní politické ideje jsou fundamentálním problémem. Národům se nesmí povolit svoboda, jsou totiž z podstaty agresívní, mají tendenci válčit. V roce 1989 se promarnila historická šance: republikánské a demokratické Německo se mohlo vnitřně i vnějšně nastolit. Národ se mohl budovat na principech svobody. A právě to - suverénní svoboda - byl důvod unijního svázání, Německo musí být někam včleněno. Podobný postulát platí i o jiných částech Evropy: nesmí se národům dovolit, aby z vlastní svobody a stavu své země hledaly měřítko a míru věcí. Konec východního bloku mohl vést ke svobodě a novému pluralismu v těchto zemích. Mnohým evropským zemím (i Německu) nedaly dějiny možnost delší dobu existovat jako suverénní stát, v prostoru vlastní suverenity se mohly po roce 1989 skutečně nastolit.
Všechny krize německé (i unijní) politiky jsou důsledkem idejí bez míry. Katastrofální rozhodnutí posledních let: euro-politika, energetická politika, klimatické hysterie, neohraničená imigrace, handlování s Tureckem, protitrumpovské kampaně atd. Důsledkem těchto politik je všechno možné, jen ne velké, pouze prohlubují propast mezi politickými idejemi a realitou.
Je čas hovořit o principiálních koordinátách, které se prolínají všemi krizemi. Základní struktura evropské politiky maskuje své působení a z toho důvodu nevznikla žádná systematická alternativa. V politických diskuzích „národní“ zůstává v nejasné pojmové mlze, v prostoru vágních asociací bez prakticky rozumných argumentů.
Milník z roku 1989 přesměrovat
Opuštění falešné cesty po níž od roku 1989 evropská politika kráčí, neznamená krok zpět v historii. Na mnohé v národním rozvoji se dá navázat, např. ústava Německa a duch, který ji inspiroval jsou inspiračními zdroji. Německé sjednocení proběhlo v tomto duchu, dalo vzniknout v jistém teritoriu národu ústavy.
Návrat k roku 1989 znamená precizování evropského uspořádání, ne úplné revidování evropského procesu, např. společný trh a limitované přerozdělovací prostředky mohou být rozumné. Suverenita musí jednoznačně zůstat na straně národních států.
V Německu byly tzv. lidové strany (CDU, SPD) dlouho garantem spolkové republikánské politiky, občan se mohl spolehnout, že prostřednictvím mechanismu těchto stran jisté skupiny občanů zformulují všeněmecké zájmy. Globální politika v Německu zničila konzistenci těchto stran. V bezbřehém merkelismu bez míry ztratily tyto strany opodstatnění a nejsou schopny převzít národní zodpovědnost. Pravděpodobná příští koalice Jamajka (zelení, svobodní, Merkelová) to dokumentuje. Exotická koalice, která obsahuje vše možné, kromě německé politiky.
Nový historický cyklus evropské politiky naváže na rok 1989 a dá impulsu svobody nový směr. Pro Německo to bude znamenat, že se konečně stane demokratickou a produktivní zemí, řízenou vlastní vůlí a nevnucující své ideje světové politice.
Žádné komentáře:
Okomentovat