Od milosti boží až po lumpen(proletariát)elitu v parlamentu
Osvícenská epocha postavila formálně do centra mocenské
hierarchie subjekt, občana. Všichni jsme si rovni a jsme obdařeni
rozumem, který nás dovede ke zvolení těch nejschopnějších
do parlamentu a ti rozhodují a řeší (vše).
V Evropě
devatenáctého století měly politické změny charakter pouze
formální, totiž ani zdánlivě sebebrutálnější revoluce jako
např. ruská nepřinesly podstatný evoluční posun. Vládnoucí
elita kolem cara byla nahrazena bolševickou elitou, král a dvůr ve
Francii nahradil Výbor pro veřejné blaho. Aristokratické elity
byly v Evropě bez výjimky nahrazeny užšími partajními skupinami (všeho)schopných. Z
hlediska prostého fungování věci veřejným vesměs došlo k
velké regresi. Car v Rusku nebo Bismarck v Německu fungovali lépe
než veškeré ruské a německé partajními elitami vedené vlády.
Periklovo motto: „Málokdo z nás je schopen navrhnout a provádět nějakou politiku, ale všichni jsme schopni ji posoudit“, které charakterizovalo aténskou demokracii, nenašlo v Evropě ohlas. Nikde v Evropě nedošlo k podstatnějšímu demokratickému posunu jako po revoluci v USA, která z lidu učinila subjekt moci a rozhodovacího procesu. Lid nedeleguje výběr výkonné elity, ale vybírá ji sám.
Evropské demokratické schema, údajně nejracionálnější a nejdemokratičtější, legitimuje v Evropě aplikovaný politický systém - tautologická sebesugesce o níž v Evropě nikdo nepochybuje. Evropské demokratické schema bylo pravděpodobně příčinou historických katastrof minulého století, v současnosti evropské schema degenerovalo přímo k odmítnutí fundamentu formálního schematu – občan centrem mocenské struktury státu – reprezentanty, kteří svoji legitimitu mohou odvozovat pouze z tohoto schematu.
Evropané prozatím nezpochybňují, až na výjimky, fundamentální schema své demokracie, ale jsou skeptičtí vůči vlastní parlamentní reprezentaci - mluví se o krizi politiky, korupci v politice atd. V Římě vládla vysoká míra korupce a stát fungoval perfektně, Říman se však na rozdíl od dnešního Evropana podílel na fungování státu a rozhodoval, vybíral klíčové subjekty římské politiky – tribuny. Říman nestál stranou a nečekal až NĚKDO něco vyřeší. Takový postoj by se zdál Římanovi směšný, věděl totiž, že pouze otroci čekají až jim pán pokyne. Přesně tak se ovšem chová Evropan v tváří tvář Evropské unii.
Respektovaná legitimita evropskounijního centra plyne z faktu, že politici a reprezentace na státních a národních úrovních jsou špatní. Evropan se domnívá se, že v Bruselu přítomný politický odpad z národních států všechno vyřeší. Jediné logické vysvětlení pro tento postoj: kdo je daleko má návody na řešení. Evropana se rozhodování o vlastním osudu netýká, rozhodují evropskounijní regulace a polointeligentní bruselští byrokrati.
Evropan je vesměs skeptický k počínání svých politiků a zástupců v parlamentu. Naštěstí skepsi nechová až na německé (a francouzské) levičáky, k vlastnímu státu a národu. Třeba s lepšími zástupci v parlamentu začnou věci lépe fungovat, je třeba vybrat lepší politický personál? Problémové je vůbec fundamentální schema evropské demokracie, Periklova sentence otvírá cestu k řešení evropských (i národních) problémů.
Periklovo motto: „Málokdo z nás je schopen navrhnout a provádět nějakou politiku, ale všichni jsme schopni ji posoudit“, které charakterizovalo aténskou demokracii, nenašlo v Evropě ohlas. Nikde v Evropě nedošlo k podstatnějšímu demokratickému posunu jako po revoluci v USA, která z lidu učinila subjekt moci a rozhodovacího procesu. Lid nedeleguje výběr výkonné elity, ale vybírá ji sám.
Evropské demokratické schema, údajně nejracionálnější a nejdemokratičtější, legitimuje v Evropě aplikovaný politický systém - tautologická sebesugesce o níž v Evropě nikdo nepochybuje. Evropské demokratické schema bylo pravděpodobně příčinou historických katastrof minulého století, v současnosti evropské schema degenerovalo přímo k odmítnutí fundamentu formálního schematu – občan centrem mocenské struktury státu – reprezentanty, kteří svoji legitimitu mohou odvozovat pouze z tohoto schematu.
Evropané prozatím nezpochybňují, až na výjimky, fundamentální schema své demokracie, ale jsou skeptičtí vůči vlastní parlamentní reprezentaci - mluví se o krizi politiky, korupci v politice atd. V Římě vládla vysoká míra korupce a stát fungoval perfektně, Říman se však na rozdíl od dnešního Evropana podílel na fungování státu a rozhodoval, vybíral klíčové subjekty římské politiky – tribuny. Říman nestál stranou a nečekal až NĚKDO něco vyřeší. Takový postoj by se zdál Římanovi směšný, věděl totiž, že pouze otroci čekají až jim pán pokyne. Přesně tak se ovšem chová Evropan v tváří tvář Evropské unii.
Respektovaná legitimita evropskounijního centra plyne z faktu, že politici a reprezentace na státních a národních úrovních jsou špatní. Evropan se domnívá se, že v Bruselu přítomný politický odpad z národních států všechno vyřeší. Jediné logické vysvětlení pro tento postoj: kdo je daleko má návody na řešení. Evropana se rozhodování o vlastním osudu netýká, rozhodují evropskounijní regulace a polointeligentní bruselští byrokrati.
Evropan je vesměs skeptický k počínání svých politiků a zástupců v parlamentu. Naštěstí skepsi nechová až na německé (a francouzské) levičáky, k vlastnímu státu a národu. Třeba s lepšími zástupci v parlamentu začnou věci lépe fungovat, je třeba vybrat lepší politický personál? Problémové je vůbec fundamentální schema evropské demokracie, Periklova sentence otvírá cestu k řešení evropských (i národních) problémů.
Žádné komentáře:
Okomentovat