beton brut

Krása brutálního betonu

Betonová džungle, tovární monstra, budovy ústředních a třeba i okresních výborů, paláce kultury atd., dlouho považovány za prototyp ošklivosti, se vpašovaly do estetiky.  Betonové bloky, masívní monstra, do betonu proměněná ošklivost. Už ne, zažívají comeback a jde o čistou krásu.  Aspoň se to domnívá švýcarský  LUXUS magazín a tedy to bude pravda. 
Jako gigantické skulptury se tyčí ve městech a v brutální krajině. Nemaskují svoji primární strukturu a konstrukci a už vůbec ne použitý materiál - především surový beton. „Beton brut“, francouzský termín vede k pojmu samotného brutalismu, který do architektury uvedl Le Corbusier. V r. 1947 v tomto stylu projektoval čtvrt v Marseille, později v Berlíně. V r. 1956 projektoval klášter Panny Marie de la Touretteu u Lyonu, významný objekt vývojové řady stylu.
   Banalita budovy je termínem, který používá historik architektury Jacques Sbriglio. Míní tím přímou mluvnost stavby, jasný percepční postoj konstrukce, zhodnocení materiálu – neznamená to pouze beton, ale i dřevo, sklo, kov, popř. cihlu. Výrazová upřímnost a přímočarost, radikální a nekompromisní uchopení stylové podstaty budovy. Monstrózní sebevědomé pevnosti ztělesňují odpuzující moc, evokují gigantismus Mussoliniho a Hitlerovy diktatury. U mnohých staveb vstoupily do hry i jiné principy, kombinovány s vysokým stupněm formální kreativity. V šedesátých letech dospěl styl k vrcholu svých možností, stylová kulminace přetrvala do konce osmdesátých let. V celém světě zanechal stopy – v Japonsku, Brazílii, Kalifornii, Evropě i jižní Africe. Poté ztratil na pověsti a málem byl zavržen.
    Architektura se obrátila k lehkosti a transparentnosti, ale též k uniformitě v komparaci s extroverzí brutalistického stylu. Počátkem nového věku byly některé pomníky brutalismu zbourány, ale historici i architekti si byli vědomi kulturní síly této vývojové fáze a vnímání těchto stavby se posunulo, začínají být chápány jako kulturní dědictví.
    Estetické vnímání se posunulo od trivialit - radikální expresionismus slaví svůj comeback. Též ve filmové řeči, řada klíčových filmů dnešní doby se točí právě v kulise staveb brutalistického stylu – do módy se vrátila Niemeyerova komunistická čtvrt v Paříži, v kolekcích Ricky Owense jsou patrné tvrdé linie a přísnost. Futuristické vize současnosti přejímají formu a kulisu brutalistického stylu.