moderni cech

Rozhodnutí Novotného

Kdysi dávno v šedesátých letech Antonín Novotný přepsal ze dne na den  mapu Československa, prezident zrušil starou administrativní státní strukturu a vytvořil deset krajů. Každý kraj rozsahem území, počtem obyvatelstva a vnitřní ekonomikou dostatečně silný, aby mohl aspirovat na autonomii. Tento nedoceněný akt byl možná nejsilnějším politickým aktem, který se kdy v novodobých dějinách Čechů a Slováků objevil. Prvním krokem trpaslíků, kteří se po osmdesátém devátém zmocnili státu, bylo zrušení krajské struktury. Rozhodnutí Novotného se jako jediné v českých moderních dějinách dá chápat v Gassetově intenci státní instituce - instituce se nekopírují, ale vznikají z hlubinných potřeb státní existence, vytrysknou z ničeho a posléze se všichni domnívají, že existovaly odjakživa, Gasset uvádí příklad římského tribunátu. Tribunát podle filozofa zachránil římskou republiku a v jistém smyslu podobně Novotného rozhodnutí vtisklo českému a slovenskému státu jedině možnou udržitelnou podobu. Velmi rychle po Novotného rozhodnutí se ustavila politická, mediální a kulturní autonomie krajských celků, ustavily se skutečné krajské parlamenty a silná autonomní krajská vedení komunistické strany. Šéf kraje velmi rychle figuroval v politické fantazii občana jako mocenská protofigura a krajská úroveň občanovi splývala se státem. Na Slovensku přenos politické síly do krajských center přirozeným způsobem rozpustil odstředivé tendence bratislavského centra a v Česku kraje eliminovaly impotentní a reakční roli pragocentrismu, který je od devatenáctého století největším problémem národního těla. V osmašedesátém roce se pozorovala úžasná politická a stejně silná ekonomická dynamika krajské autonomie. Zrušení Novotného krajské struktury v devadesátých letech a její nahrazení krajským paskvilem, nejenže otevřelo cestu příštím krizovým stavům a neefektivnímu vládnutí, ale bylo dostatečnou podmínkou destrukce státní suverenity, jak zažíváme dnes,  a propadu úrovně samotného českého parlamentu daleko pod úroveň krajských parlamentů roku šedesát sedm osm. Neexistencí širších krajských autonomií se dá zdůvodnit i mediální unifikace v dnešní konečné podobě pražské blbosti a generalizovaného prdolení.  Obnovení přirozené struktury státních institucí je prvotní podmínkou zastavení společenského úpadku a otevření možností perspektivnějším vývojovým cestám. 

          Rozhodnutí Novotného z poloviny dvacátého století fascinuje v mnoha aspektech.  Strana, která neustále opakovala fráze o centralismu, nejlíp se sedmičlenným politbyrem v centru, akceptuje rozhodnutí, kterému okamžitě následuje politická decentralizace. Představme si tak neuvěřitelnou věc - Novotného rozhodnutí udělalo z Ústí, Pardubic, Ostravy, Bánské Bystrice atd. zajímavá kulturní centra oplývající tiskem a vydavatelskými domy, tvrdě konkurující hlavním městům. Teprve ve světě vrcholného internetu lze pozorovat totéž, co kdysi zreálnil Antonín Novotný, tvůrci všech odvětví necítí potřebu žít v hlavních městech a pozoruje se trend jejich přesunu do lokálních center. Dvacáté centralistické století vytvořilo specializované individuum hluboce závislé na mechanismech státních center. Lipavského sedmdesát tisíc hlasů v posledních volbách je hlasem tohoto unifikovaného a dnes přežitého individua.   
             V totálně centralizované Francii se pokusy o decentralizaci objevují až pětadvacet let po rozhodnutí Novotného a v podstatě ani dnes se regiony mocensky a ekonomicky dostatečně nekonstituovaly, aby byly protiváhou centru. O kulturní autonomii oproti pařížskému centralismu se ve Francii nedá mluvit. Ve Francii se pozoruje síla lokálních protestů proti globalismu likvidujícímu lokální ekonomiku. Ve Španělsku je silná regionální autonomie často kritizována, ale bez ní by se stát rozpadl, španělský mediální svět stavěný na regionálních centrech, je relativně svobodným a zajímavým mediálním prostorem. Zásluhou autonomie je španělská ekonomika v Evropě v nejlepším stavu. Německá autonomie je velmi specifická, politická stranická centra od války drží pevně v rukách všechny úrovně administrativní autonomie a neomaleně zde diktují. Ovšem i tak se nedají úplně potlačit pozitivní aspekty zemské autonomie. Např. je reálné, že obroda politiky přijde právě od zemských autonomií z oblasti bývalé NDR. 
              Celé dvacáté století bylo charakterizováno mocenskou, ekonomickou a kulturní centralizací, všemi možnými způsoby se likvidovala lokální centra, komunity, lokální ekonomická zřídla a tato tendence vrcholí likvidací přirozeného tvaru rodiny. Evropská unie je vrcholem ledovce reakčních byrokratických centralistických tendencí dvacátého století, kam stejně patří stalinský a nacistický centralismus.  Moderní svět internetu, i když může být v mnoha aspektech velmi negativní, evidentně obnovuje tradiční polycentrismus - vyzbrojuje a vrací kulturní a ekonomickou sílu lokálním centrům. Ukazuje se, že informační centra nesplývají s Bruselem, New Yorkem a korporátními centry, centralizace se totiž mohla nastolit jen v časech informačního monopolu, a tato doba je pryč. Odstředivé síly mají stále větší vliv a jsou schopny negovat výzvy pseudoprogresívního centralismu a jeho ideologií. Lokální autonomie nabízí alternativu proti násilné evropanizaci. Éra velkých center, kde se koncentruje veškerý život společnosti se přežila a je otázkou času, kdy tento model nahradí něco jiného.