iran

Proč Kreml neodpovídá?

Prezident Putin nereagoval na chirurgicky přesnou operaci Madurova únosu a nereagoval ani na americké zadržení dvou lodí pod ruskou vlajkou. V ruských médiích se přitom objevila řada komentářů, kromě ruské věrchušky reagovali všichni, patrioti, liberálové, jestřábi, umírnění atd. O prezidentově mlčení spekuluje západní mainstream, ovšem zajímavější než důvody mlčení ruského prezidenta jsou reakce evropské politiky na Trumpova gesta, zdá se, že evropská politika se pod Trumpovými údery brzo úplně rozloží, ale ruská to přežije. Trump považuje na Evropě za nejcennější Grónsko, o ostatní materiál nejenže nemá zájem, ale vůbec ho nezajímá. Korespondent levicové Corriere delle Sera v Moskvě Paolo Valentino v článku "Umravnit americké monstrum" spekuluje o důvodech prezidentova mlčení.  Podle korespondenta americký egocentrik doslovně rozbil světový řád, který se dlouhé roky obtížně budoval, zbývá málo, aby se úplně rozpadl. Domnívá se, že hlavní snahou ruské věrchušky je v daném okamžiku Trumpa nedráždit, rychlé osvobození dvou ruských členů posádky zadržených lodí bylo svým způsobem vstřícným gestem americké strany, píše italský korespondent. 

        Dnes je hlavním Putinovým cílem rychlé vítězství na Ukrajině, všechno ostatní jde stranou. Venezuela byla jen jedním z článků v ruské geopolitické hře, s Kubou je to trochu jinak, komunistický ostrov je od minulých dob spojen s Ruskem a Čínou hlubším předivem než to bylo ve venezuelském  případě a tady by Trump narazil. Putinovo mlčení může mít důvod v rýsující se radikálně nové geopolitické situaci, kterou navodila Trumpova  gesta.  Rusko nemusí s odpovědí pospíchat a bude se snažit zkoordinovat své odpovědi s Čínou. Podle všeho pokud nedojde k přímému zapojení západních vojsk, ukrajinský konflikt vstoupil do závěrečné fáze a rychlé vítězství je pro ruské vedení klíčovou prioritou. Madurův únos, zadržení lodí, možná změna íránského režimu mohou být pro Rusko nepříjemné, ale vítězství ve válce je neskonale důležitější než malé porážky. Rusko se musí rychle zbavit ukrajinské zátěže, konflikt podvazuje jeho geopolitické možnosti  v centrální Asii a v Africe a brzdí ekonomickou expanzi. 
             V Íránu se otřásá režim molláhů, před padesáti lety podobné davy volaly po šáhově smrti, dnes volají po konci islámského dozoru nad společností a obnovením monarchistického režimu s instalaci šáhova syna v čele státu. Zvednutí cen za palivo 26. listopadu v dlouhodobě ekonomicky špatné situaci bylo rozbuškou událostí. Velký spisovatel Naipaul v "Islámské cestě", kterou napsal po cestě Íránem krátce po revoluci,  popisoval civilizační definitivnost islámského režimu, podobně jako Fukujama připisoval liberalismu věčné trvání. Naštěstí se spletli oba. Íránský lid je tisíciletí planetárním květem a určitě nebude dlouho trvat a skoncuje s islámským režimem. Ovšem po smrtelné nehodě molláhům blízkého prezidenta Raisiho ve volbách zvítězil pragmatik Pezeškian, který pro vylepšení íránské ekonomiky udělal maximum v rámci možného. Íránský ekonomický rozvoj je fatálně blokován západními sankcemi, pád molláhů by ekonomice určitě pomohl, Západ by část sankcí odboural. Nelze však očekávat, že  Západ otevře náruč Peršanům, kteří jsou po všech stranách daleko schopnější a vitálnější než západní populace. Západ se podílel na šáhově svržení před padesáti lety, protože rozvojová dynamika Persie daleko předčila západní dynamiku, šáh mluvil o Persii jako čtvrté světové velmoci, proto musel být svržen. Protestující v teheránských ulicích si dělají o Západu iluze.  
            V ruských velkých médiích se o íránských demonstracích píše neutrálně bez zaujetí stanoviska. Řada menších médií jako jsou infoservery vojenských korespondentů, Nezavimija gazeta apod. s demonstranty sympatizuje a režim pokládají za tyranský. V agentuře Bloomberg analyzují důsledky pádu Chamejního režimu pro Rusko, domnívají se, že to bude velký úder Vladimíru Putinovi, který po Asádovi a Madurovi ztratí dalšího spojence. Ztratit spojence je vždycky nepříjemné, ale na rusko-íránském spojenectví nevisí osud Ruska, jak  agentura vyvozuje. Přes přátelské vazby k Íránu, Putin vždy velmi úspěšně  balancoval mezi vztahy k Íránu a Izraeli.  Írán především v prvních fázích ukrajinské vojenské operace Rusku velmi pomohl, ovšem od tragické smrti (2024) molláhům blízkého prezidenta Ibrahima Raisiho ruská  spolupráce s novou íránskou administrativou prezidenta Pezeškiana dostala výhradně pragmatický charakter založený na vzájemné ekonomické výhodností i když od jara 2025 existuje nezavazující dohoda o vzájemné pomoci. Pezeškian se v první fázi vládnutí omylně domníval, že mu separace od Ruska usnadní sblížení se Západem a tento aspekt vtiskl íránským vztahům s Ruskem čistě pragmatický charakter. Pro Rusko Pezeškianovo politické chameleonství bylo daleko významnější než dnes Madurův únos a Putin se k tomu též nikdy nevyjádřil, ale konsekventně jednal. Rusku jde především o koridor sever-jih, který by mu dal přístup do Perského zálivu, do budování koridoru vložilo velké prostředky. 
          Ruský prezident stojí na vrcholu pyramidy společenského systému, není nad systémem. ale je jeho součástí. Za prezidentem jsou tisíce expertů, poradců, vědecká pracoviště atd., kde se  diskutuje o ruské politice k Íránu, prezidentovo rozhodování není dané libovůlí tyrana, jak se to chápe v Česku, ale výslednicí exaktně posuzovaných možností. O íránských protestech a ruské odpovědi se v Rusku týdny vedou debaty na všech možných úrovních, problém se zvažuje z dlouhodobé, střednědobé perspektivy a prezidentovo rozhodnutí je podmíněno těmito debatami. Na prvním místě je sporné, že pádem režimu Rusko ztratí spojence, jakákoliv íránská politika jen velmi obtížně zamění v ekonomice Čínu a Rusko někým jiným.