minin pozarsky

Národní jednota

Svátek národní jednoty 4. listopadu považuje ruské státní vedení za nejvýznamnější ze státních svátků se všemi patřičnými gesty. Putin s patriarchou položili minulé úterý květy k impozantní skulptuře Minina a Požárského na Rudém náměstí a média hojně reportovala o místních oslavách. Svátek se odkazuje na události počátku 17. století - konec tzv. Smutného období, které charakterizovala politická nestabilita a zahraniční intervence. Smuta znamenala duchovní, sociálněekonomickou a dynastickou krizi země. Rusko zachránily až oddíly dobrovolníků zformované v Novgorodě kupcem Kuzmou Mininem a knížetem Požárským, kteří koncem října 1612 osvobodili Moskvu od Poláků. 21. února 1613 zemský sněm vyvolil Michaila Romanova carem Ruska. Svátek národní jednoty se v zemi slaví dvacet let a tuto dobu velmi obezřetně konstruuje prezident svou civilizační vizi jednotného ruského národa a jeho místo v dějinách. V prvních letech se v západním liberalismem nemocném Rusku jevila jeho snaha jako něco velmi anachronního a zbytečného, ovšem jak se víc a víc ozřejmovaly snahy Západu o rozvrácení Ruska, národ pochopil existenční smysl pojmu. Vize národní jednoty a jejích symbolů se rozšířila mezi lidem, ne proto, jak se bude tvrdit na Západě, že lid nemá jinou možnost než sledovat diktátorovu vůli, ale proto, že z dialogu demokraticky zvoleného prezidenta a lidu vyplynul osudový význam symbolů národní jednoty. Idea Dne národní jednoty apeluje na historické národní hodnoty, ale je jasné, že samotná iniciativa politického centra nestačí, nutné je celonárodní ztotožnění, které naformuluje obsah. Na rozdíl od oslav Dne vítězství, který Rusové impulzívně celebrují a ztotožňují se s ním, u Dne národní jednoty iniciativa přišla z politického centra a i když odkazuje na historicky vzdálenou událost, národ se s ní ztotožnil.   

               Mnohonárodní stát-kontinent nemůže existovat bez silné centrální autority a lidem sdíleného pojmu jednotného národa, kde ruský etnos je jen jedním z mnoha i když nejvýznamnějším. V ruské demokracii stojí v centru moci demokraticky vybraný prezident a naděje a aspirace lidu se promítají právě sem. V Bruselem oktrojované české demokracii se pravděpodobně nedočkáme vlády lidem zvoleného vůdce a jím vybraných ministrů. Pokud se hradní loutce za vydatné pomoci médií a soudců nepodaří úplně sabotovat jeho jmenování, možnosti jeho rozhodování budou zablokovány do té míry, že skryté mocenské struktury se nemusí ničeho obávat. Korupční politický systém, v kterém žijeme, se nazývá liberální, ovšem tradičním obsahem tohoto pojmu bylo vymezení hranic nedotknutelnosti občana, které vládnoucí moc nesmí překročit. Dnes je příští premiér podřízen tak neomalenému diktátu rozplizlé systémové moci, že možnost, že by mohl někoho ohrožovat v jeho občanských právech se dá považovat za vtip. 
            Sociologové uvádí, že v ruském mnohoetnickém národě má 35% lidí víceetnické kořeny, je to velmi unikátní, protože se nemísí jen příbuzná etnika, jako u bílých v USA, ale různé rasy a kultury. Putinovi právě v předvečer oslav národní jednoty podal ve veřejném přenosu gubernátor Jamalské oblasti report o stavu oblasti, přízeň cara si evidentně získal sdělením o druhé nejvyšší porodnosti mezi ruskými regiony a konstatováním, že oblast je jediným regionem na světě, kde počet tzv. kořenového obyvatelstva roste a neklesá jako je to např. u Eskymáků, Laponců a amerických a kanadských Indiánů. Ruské autority ctí význam všech etnických skupin a náboženství v zemi a úzkostlivě bdí nad jejich rovnováhou a vzájemným respektem. Např. včera vyzval hlavní rabín Sevastopolu Židy v Evropě, aby se do města přestěhovali, v Rusku Židům nic nehrozí a autority jim přejí, ekonomika země má vitalitu a jsou tu dobré investiční příležitosti. Navíc Rusko je krásná země. Putin obnovil jednotu mnohonárodního Ruska, sociologové a filozofové se sice pořád přou o obsah tohoto pojmu, ale jak se vždy prokáže v klíčových historickým momentech, intuice národního vůdce otvírá civilizační cesty a ne filozofické tlachy. 
            Vojenská operace na východní Ukrajině silně posílila pocit národní sounáležitosti: jestli před pěti lety se 32% Rusů domnívalo, že existuje národní jednota a 61% tvrdilo opak, pak dnes se statistika obrátila, 61% lidí se domnívá, že existuje národní jednota a 31% uvádí opak. Národ nesjednocuje pouze vojenská operace na Ukrajině, ale i vědomí, že Západ dlouhé roky vede všemi dostupnými formami s Ruskem válku a usiluje o jeho totální zničení. Snaha Západu izolovat Rusko od ostatního světa vyvolala nevídané vlny patriotismu v zemi a to navzdor velkým sociálním a majetkovým nerovnostem. Lid se semkl kolem prezidenta. 69% Rusů v průzkumech uvádí, že cítí velkou zodpovědnost za svou zemi a jsou ochotni si odříkat, aby ji pomohli. Část kompradorké elity a státních byrokratů, kteří vzešli z vln Jelcinova období, by rádi viděli obnovení status quo se Západem i za cenu národního ponížení. Dnes jsou ve velké menšině a nedovolí to  většinový vlastenecký národ, který nevidí jinou možnost než vítězství. Hluboké sociální rozdíly v ruské společnosti jsou důsledkem novodobé Smuty - Západem sponzorovaného Jelcinova liberálního období. Válka na Ukrajině poněkud otupila sociální disproporce, náklady na válku víc zatížily ty nejbohatší, např. daňová reforma se chudých nedotkla, ale postihla bohaté. Sociologové mluví o povýšení sociální jednoty země, bude úkolem politického centra konzervovat trend i v poválečném období. Důsledkem válek je obvykle prohloubení demokratických trendů a vyrovnání sociálních nerovností.