david precht

Stádní zvířata

Módní brilantní filozof Richard David Precht v obsáhlém interview v NZZ mj. prohlásil, že nevylučuje, že Alice Weidelová se během tří let stane německou kancléřkou. Německé noviny interview komentovaly s nadpisem Tabubruch a je docela dobře reálné, že filozofa vytěsní z mediálního prostoru. Možné je konečně všechno, ale filozofův odhad neodpovídá možnostem reality, německý politický kartel se jen kvůli nějakým volbám tak lehce nevzdá moci, kterou drží v dnešní podobě už půl století. Filozof až na tento odhad v interview velmi přesně diagnostikuje parametry skryté diktatury, vyprázdněné demokracie a mediální unifikace. Od Schröderových reforem před dvaceti lety se Německo minimálně neposunulo, podobá se rezivějícímu tankeru, který uvízl na mělčině. V příštích parlamentních volbách se může AfD stát nejsilnější stranou. Precht odkazuje na předpokládaný politický vývoj v zemských rovinách, v zářijových zemských volbách v Sasku-Anhalt se předpokládá 40% hlasů pro AfD, v praxi německého politického systému není představitelné, že by se lídr tak silné politické síly nestal ministerským předsedou nebo kancléřem. V celoněmeckých průzkumech vylučuje účast AfD pouze 42% menšina, ovšem partajní politický kartel, který zemi diktuje, odmítá sebemenší účast AfD na vládnutí stejně silně jako před deseti lety a usiluje o její soudní zákaz. Jeden z podstatných rysů politického systému Evropské unie je totální politická blokace - unijní mocenské centrum a pseudodemokratické struktury v členských zemích jsou propojeny nebo splývají a tato mocenská symbióza není běžnými politickými prostředky ohrozitelná.

           Podle filozofa je sice možné říkat na veřejnosti cokoliv, ale nikdy nebylo tak snadné být perzekvován za názor jako dnes. Což konečně 61letý filozof dobře zná na vlastní kůži, média se mu vysmívají, ale jeho knihy oslovují i v dnešní době bez knih miliony lidí. Filozof říká, že ho nejvíc šokuje nečistá hra politiky a médií, jeho věty jsou vytrhávány z kontextu a ze smyslu. Svoboda je nejvíc ohrožena, když člověk svůj názor filtruje sebecenzurou. Po vypuknutí ukrajinského konfliktu média spustila litanie o násilí páchaném výhradně ruským imperialismem, ti, kteří tvrdili, že by mohlo jít o důsledek rozšiřování NATO byla marginalizováni a umlčeni. Existují témata, kde politika a média nepřipouští vůbec vyslovení názoru - jako je koronavirus, ukrajinský konflikt, střet mezi Palestinci a Izraelem atd. Podle filozofa by debaty v médiích měly sledovat názorové proudy v populaci, uvádí, že většina Němců se domnívá, že jsou nutná diplomatická jednání s Moskvou, ovšem podle debatního tónu velké většiny médií se s Putinem nesmí jednat. Podle filozofa je to absurdní. Za dodávky zbraní Ukrajině je jen velmi malá část populace, 40% je absolutně proti, ale média tvrdě vnucují svůj názor o vojenské podpoře Ukrajiny. Hlas většinové populace je v médiích pouze epizodickým. 
          V nejzajímavější části interview se filozof snaží dešifrovat, jak je to s prolínáním postojů vládnoucího bloku a médií. Říká, že tu neexistují hlubší sociologické studie, které by tuto oblast mapovaly. Např. na počátku svého vládnutí byl kancléř Scholz velmi opatrný v otázce podpory Ukrajině. Ovšem média od konzervativního FAZ až po levicový Tagezeitung okamžitě propagovala vojenskou podporu Ukrajině. Média doslovně kancléře zlomila.
          Čím se dá vysvětlit tato mediální názorová unifikace a jednosměrná trivializace? Filozof hledá vysvětlení u sociální psychologie. Jak vzniká "většinový názor" tam, kde žádný názor neexistuje? Jde o seberegulující proces. Média jsou velmi citlivá na "kurzor vnímané slušnosti", jak to nazývá. Novinář se musí pohybovat v jisté zóně, aby nenarazil, vnitřní tlak na konformitu v médiích má silnou dynamiku. Filozof považuje novináře ze stádní zvířata. V roce 1995 krátce pracoval v Die Zeitu, šéf oddělení mu řekl, že může psát jak chce. Ovšem když později na schůzi redakční rady se ho šéfredaktor zeptal: "Co jste napsal za nesmyl?", nechtěl by už ten pocit nikdy zažít. Tak začíná neformální proces, kdy novináře přinutí adaptovat se na striktní unifikovaný rámec.
        Klasické schéma o kulturním antagonismu pravice a levice dnes nic nevysvětluje. Za zužováním prostoru svobody stojí autocenzura a emočně exaltovaný jedinec dnešní doby, který nepříjemné banality svého vnitřního světa prezentuje na sociálních sítích jako útok na svoji svobodu. Filozof v tom vidí důsledek radikalizovaného kulturního kapitalismu. Mluví o intuitivním  morálním univerzalismu, který společnost přestala vnímat. Útoky proti "starému bílému muži" jsou rasismem, protože protiřečí morálnímu univerzalismu, podobně jako tvrzení, že na pracovní místo má větší právo černoška než běloška.