Evropa znamená mír
Vesměs se domníváme, že o důvodech ukrajinsko-ruské války se už nedá říct nic nového, všechno už bylo řečeno, někdy otevřeně, jindy pološepotem nebo s propagandistickým ksichtem ČT. Je zajímavé, že evropskounijní tábor Dobra kromě prvoplánových frází a ideologických pololží ani minimálně nehledá pro své dnes už krvavé postoje žádné další argumenty. Zatímco druhá strana, tj. fronta anti-EU, stále reflektuje a vylepšuje svou argumentační rovinu. Jeden z nejzajímavějších myslitelů současnosti Alain de Benoist má talent prohlubovat konvenční hlubiny a překvapujícím způsobem odkrývat zdroje civilizačních pohybů. Jeho studie o impulsech vedoucích k ukrajinské válce se poprvé objevila v Junge Freiheit a posléze ji převzala řada pravicových médií hlavně latinského okraje Evropy. Polovinu století se evropskounijní konstrukce zdůvodňovala frází "Evropa, to znamená mír." Dnešní Evropa, to znamená válka. Před 3,5 lety vstoupila ruská vojska na Ukrajinu. Bilance jeden a půl milionu mrtvých a zraněných. Benoist píše, že k tomu přistupuje hluboký smutek spousty lidí, kam patří i on, kteří mají přátele na ruské i ukrajinské straně. Kteří jsou terorizováni vizí jejich vzájemného masakru. Tři roky neúnavně stoupenci Ukrajiny a Ruska předkládají své argumenty, vzájemně se samozřejmě nedokážou přesvědčit. Je čas poněkud se vzdálit od této polemiky a hlavně se podívat na problém z nadhledu.
Obecně řečeno když vypukne válka, neúčastněné strany mohou zaujmout různá stanoviska. Mohou se rozhodnout podpořit jednu ze stran, což dělají obvykle z ohledu na své zájmy. Vzhledem k tomu, že se jejich zájmy vesměs nekryjí, nerozhodnou se všechny stejně. V případě Ukrajiny se to však stalo. Západní země, které v této záležitosti neměly vitální zájmy se unisono rozhodly podpořit americkou pozici a vyslovily bezpodmínečnou podporu ukrajinské straně. Žádná ze západních zemí nemůže aspirovat na polohu třetí strany. Georg Simmel již v 1907 zdůrazňoval ve svých spisech důležitost existence třetích stran v konfliktech. Třetí strany si mohou uchovat neutralitu a využít své nestrannosti k ovlivnění válčících stran a nabízet zprostředkování v politických sporech, které vedly k válce. Mohou být prostředníkem i arbitrem a přispět k míru místo toho, aby válku ještě víc podněcovaly.
Tato role třetí strany dnes není možná, protože charakter války se změnil. Tradiční války se podobaly duelu. Stáli proti sobě soupeři a uznávalo se, že každý z nich může mít své důvody. Moderní válka už není válkou spravedlivému nepříteli (justus hostis), ale jde o návrat ke středověké spravedlivé příčině (justus causa). Znamená to, že se jedná o válku ideologickou, náboženskou a morální. Válku Dobra se Zlem, kde politického nepřítele nahradil mravní viník. Neutralita odmítá vyslovit své jméno a ztotožňuje se s volbou stran, tedy je spoluúčastníkem. Třetí strana je diskvalifikována. Ovšem pokud neexistuje třetí strana, neexistuje nikdo, kdo by mohl prostředkovat mírové řešení.
Když válka vypukla, Evropané se neptali: kde jsou naše zájmy? Ptali se: kdo jsou ti zlí a dobří? Ukrajina se přirovnávala ke království Dobra a Rusko k říši Zla. Pacifisté se odpařili. Proč? Okamžitě se nabízí odpověď: Rusko bylo agresorem a Ukrajina napadenou zemí a proto bylo nutné agresora potrestat, navíc když porušil "mezinárodní právo." Ovšem toto vysvětlení žádným vysvětlením není. Západní pozice jsou inspirovány idealistickými a morálními principy Společnosti národů: v konfliktu musí být agresor vždy shledán vinným, i když by se mohl domnívat, že jednal v sebeobraně. Už od Montesquieua víme, že existují ti, kteří zahájí válku a pak existují ti, kteří ji činí nevyhnutelnou. Útok Izraele a USA na Írán byl také "agresí" porušující pravidla mezinárodního práva, ale nespustil žádné solidární hnutí s Teheránem. Není nutné se divit. Mezinárodní právo ztichne, když je ohrožena jeho životní nutnost udržet si formu existence a přichází doba existenciálních politických rozhodnutí. Carl Schmitt napsal: "Válka neodvozuje svůj smysl od skutečnosti, že je vedena ve jménu právních norem nebo ideálů; válka má smysl, když je namířena proti skutečnému nepříteli." Dnes neexistuje žádný globální soudce, který by mohl rozsoudit, kdo má pravdu a na čí straně je vina.
Válka na Ukrajině pramení ze dvou posedlostí. Americké obsesi za každou cenu zabránit jiné mocnosti zpochybňovat jejich hegemonii, za každou cenu oslabit potenciální konkurenty. A ruské obsesi za každou cenu se vyhnout obklíčení, což znamená rozšíření NATO na východ. Američtí politologové vysokého rangu, jako Kissinger, Mearsheimer, Kennan, Nitze, McNamara a mnoho dalších, od 90. let hrozili dramatickými důsledky rozšiřování NATO na východ k ruským hranicím - Kennan to nazval "fatální chybou." Brzezinski však prohlásil: "Amerika se musí bezpodmínečně zmocnit Ukrajiny, protože Ukrajina je klíčem ruské moci v Evropě. Ukrajina separovaná od Ruska znamená konec ruským hrozbám." To je program, který si přisvojili neokonzervativci, když snili o americkém 21. století.
Věci rychle akcelerovaly. Západ zavedl sankce a dodal Ukrajincům značné množství zbraní. Sankce se částečně obrátily proti jejich původcům - způsobily velký nárůst ceny energií a urychlily deindustrializaci Německa, aniž by oslabily ruskou ekonomiku. Rusko se ještě víc sblížilo s Čínou. Z ukrajinsko-ruské války se stala válka NATO proti Rusku a posléze "civilizační" válka. Všechno se změnilo 28. února, kdy v Bílém domě Trump Zelenského ponížil a dokonce ho obvinil z odpovědnosti za válku. Vyvolalo to v Evropě šok a přivodilo to rozkol kolektivního Západu. Ukrajinci přes masívní pomoc (133 miliard za tři roky¨) válku prohráli, ale Evropská unie optovala pro Zelenského. Nyní si EU představuje, že může nahradit USA zahájením nových závodů ve zbrojení. Jinými slovy Evropané říkají, že jsou ochotni bojovat do posledního dechu posledního Ukrajince. Mají prostředky? Jaké jsou možnosti řešení války. Putin ví, že čas je na jeho straně a v požadavcích je neoblomný, Ukrajinci dál cestují po hlavních městech a žadoní o pomoc. Trump se stal váhavým a pokračující válkou je frustrován. Estonka Kallasová opakuje: "Ukrajina musí válku vyhrát."
Autonomní Evropa mohla otevřít cestu politickému urovnání konfliktu a rekonstrukci nové kontinentální bezpečnosti, respektující zájmy všech včetně Rusů. Nestalo se. Byl to Západ, kdo žádal kyjevskou vládu, aby neaplikovala Minské dohody ze září 2014 a února 2015, které garantovaly Ukrajině územní integritu a autonomii Donbasu, což mohlo dávno konflikt ukončit. V morální vizi "spravedlivé války" je koncept "jus ad bellum et jus in bello" (právo na válku a právo na spravedlnost ve válce) redukován na kategorie trestního práva: agresor není nepřítelem v politickém smyslu, ale "agresorem", který musí být nejen poražen, ale i potrestán. Tato vize věci, kdy morálka zastírá politickou povahu války, znemožní jakýkoliv návrat k míru pomocí dohod, protože se "zločincem" nebo "šílencem se nejedná. Cílem války je mír. A tento mír má politickou povahu ze stejného důvodu jako válka, která je pokračováním politiky. Válka mimo politický plán vede pouze k chaosu. Západ v ukrajinské válce nikdy neměl žádný politický, diplomatický nebo strategický cíl, jeho jediným zájmem bylo nekonečně dlouho podporovat válku, ke které se přidal jen z čistě ideologických a morálních pohnutek. Největším poraženým je ukrajinský lid. Václav Klaus prohlásil: "Od počátku Ukrajina není než pěšákem na šachovnici daleko větší hry." Ukrajinské neštěstí zatím ještě nekončí.
Tato role třetí strany dnes není možná, protože charakter války se změnil. Tradiční války se podobaly duelu. Stáli proti sobě soupeři a uznávalo se, že každý z nich může mít své důvody. Moderní válka už není válkou spravedlivému nepříteli (justus hostis), ale jde o návrat ke středověké spravedlivé příčině (justus causa). Znamená to, že se jedná o válku ideologickou, náboženskou a morální. Válku Dobra se Zlem, kde politického nepřítele nahradil mravní viník. Neutralita odmítá vyslovit své jméno a ztotožňuje se s volbou stran, tedy je spoluúčastníkem. Třetí strana je diskvalifikována. Ovšem pokud neexistuje třetí strana, neexistuje nikdo, kdo by mohl prostředkovat mírové řešení.
Když válka vypukla, Evropané se neptali: kde jsou naše zájmy? Ptali se: kdo jsou ti zlí a dobří? Ukrajina se přirovnávala ke království Dobra a Rusko k říši Zla. Pacifisté se odpařili. Proč? Okamžitě se nabízí odpověď: Rusko bylo agresorem a Ukrajina napadenou zemí a proto bylo nutné agresora potrestat, navíc když porušil "mezinárodní právo." Ovšem toto vysvětlení žádným vysvětlením není. Západní pozice jsou inspirovány idealistickými a morálními principy Společnosti národů: v konfliktu musí být agresor vždy shledán vinným, i když by se mohl domnívat, že jednal v sebeobraně. Už od Montesquieua víme, že existují ti, kteří zahájí válku a pak existují ti, kteří ji činí nevyhnutelnou. Útok Izraele a USA na Írán byl také "agresí" porušující pravidla mezinárodního práva, ale nespustil žádné solidární hnutí s Teheránem. Není nutné se divit. Mezinárodní právo ztichne, když je ohrožena jeho životní nutnost udržet si formu existence a přichází doba existenciálních politických rozhodnutí. Carl Schmitt napsal: "Válka neodvozuje svůj smysl od skutečnosti, že je vedena ve jménu právních norem nebo ideálů; válka má smysl, když je namířena proti skutečnému nepříteli." Dnes neexistuje žádný globální soudce, který by mohl rozsoudit, kdo má pravdu a na čí straně je vina.
Válka na Ukrajině pramení ze dvou posedlostí. Americké obsesi za každou cenu zabránit jiné mocnosti zpochybňovat jejich hegemonii, za každou cenu oslabit potenciální konkurenty. A ruské obsesi za každou cenu se vyhnout obklíčení, což znamená rozšíření NATO na východ. Američtí politologové vysokého rangu, jako Kissinger, Mearsheimer, Kennan, Nitze, McNamara a mnoho dalších, od 90. let hrozili dramatickými důsledky rozšiřování NATO na východ k ruským hranicím - Kennan to nazval "fatální chybou." Brzezinski však prohlásil: "Amerika se musí bezpodmínečně zmocnit Ukrajiny, protože Ukrajina je klíčem ruské moci v Evropě. Ukrajina separovaná od Ruska znamená konec ruským hrozbám." To je program, který si přisvojili neokonzervativci, když snili o americkém 21. století.
Věci rychle akcelerovaly. Západ zavedl sankce a dodal Ukrajincům značné množství zbraní. Sankce se částečně obrátily proti jejich původcům - způsobily velký nárůst ceny energií a urychlily deindustrializaci Německa, aniž by oslabily ruskou ekonomiku. Rusko se ještě víc sblížilo s Čínou. Z ukrajinsko-ruské války se stala válka NATO proti Rusku a posléze "civilizační" válka. Všechno se změnilo 28. února, kdy v Bílém domě Trump Zelenského ponížil a dokonce ho obvinil z odpovědnosti za válku. Vyvolalo to v Evropě šok a přivodilo to rozkol kolektivního Západu. Ukrajinci přes masívní pomoc (133 miliard za tři roky¨) válku prohráli, ale Evropská unie optovala pro Zelenského. Nyní si EU představuje, že může nahradit USA zahájením nových závodů ve zbrojení. Jinými slovy Evropané říkají, že jsou ochotni bojovat do posledního dechu posledního Ukrajince. Mají prostředky? Jaké jsou možnosti řešení války. Putin ví, že čas je na jeho straně a v požadavcích je neoblomný, Ukrajinci dál cestují po hlavních městech a žadoní o pomoc. Trump se stal váhavým a pokračující válkou je frustrován. Estonka Kallasová opakuje: "Ukrajina musí válku vyhrát."
Autonomní Evropa mohla otevřít cestu politickému urovnání konfliktu a rekonstrukci nové kontinentální bezpečnosti, respektující zájmy všech včetně Rusů. Nestalo se. Byl to Západ, kdo žádal kyjevskou vládu, aby neaplikovala Minské dohody ze září 2014 a února 2015, které garantovaly Ukrajině územní integritu a autonomii Donbasu, což mohlo dávno konflikt ukončit. V morální vizi "spravedlivé války" je koncept "jus ad bellum et jus in bello" (právo na válku a právo na spravedlnost ve válce) redukován na kategorie trestního práva: agresor není nepřítelem v politickém smyslu, ale "agresorem", který musí být nejen poražen, ale i potrestán. Tato vize věci, kdy morálka zastírá politickou povahu války, znemožní jakýkoliv návrat k míru pomocí dohod, protože se "zločincem" nebo "šílencem se nejedná. Cílem války je mír. A tento mír má politickou povahu ze stejného důvodu jako válka, která je pokračováním politiky. Válka mimo politický plán vede pouze k chaosu. Západ v ukrajinské válce nikdy neměl žádný politický, diplomatický nebo strategický cíl, jeho jediným zájmem bylo nekonečně dlouho podporovat válku, ke které se přidal jen z čistě ideologických a morálních pohnutek. Největším poraženým je ukrajinský lid. Václav Klaus prohlásil: "Od počátku Ukrajina není než pěšákem na šachovnici daleko větší hry." Ukrajinské neštěstí zatím ještě nekončí.
Žádné komentáře:
Okomentovat