Demokracie kontra demokracie
Ředitel měsíčníku Figaro Histoire esejista a novinář Michael De Jaeghere v článku ve Figaru konfrontuje principy aténské demokraticie s dnešní pseudodemokracií. Jaeghere se nedomnívá, že antické modely a politické lekce jsou až tak vzdálené naší době a nemohou nám být inspiračním zdrojem a korekcí dnešní havarované demokracie. Podle novináře havarované proto, že politický diktát oligarchů, odborníků a nevolených jimi inspirovaných struktur, se dnes v Evropě ztotožňuje s demokracií. Řeky čítanky oslavují jako objevitele demokracie, není to tak jednoduché, většina jejich intelektuálů nebyla k demokracii moc přátelská. Principy, které dnes na západě vládnou jsou velmi odlišné od antických.
Řekové spíš než demokracii objevili politiku, z každého svého města udělali velkolepou kulisu pro jednání o tom, co je dobré a spravedlivé. Přemýšleli a psali o těchto praktikách s vášní objevitelů, se svěžestí prvního použití. Přemýšleli o výhodách, ctnostech a nectnostech různých systémů: demokracie, oligarchie a monarchie. Řekové měli oporu ve svobodě myšlení, zvládli racionální diskuzi, k tomu přistupovala zvědavost mořského národa, kterému navigace otevřela cesty na Střední východ. Měli jasný jazyk, kterému byla vlastní racionální demonstrace postupů, přesnost a syntéza, objevili většinu konceptů na nichž je založen náš politický systém.
Čím se lišil aténský politický systém od dnešního? Tenkrát se jednalo o politický systém, kde se znal každý s každým, politický systém spočíval na záležitostech, které měly silně konkrétní charakter, žádná vláda neměla šanci, aby prosadila své politické volby, poslední slovo mělo lidové shromáždění Ekklésia. Tento rozdíl mezi dnešními reprezentativními demokraciemi a tehdejší demokracií okamžitě udeří do očí. Významná je i jiná záležitost, tehdejší demokracie se nepovažovala za tak obdařenou mocí, aby se postavila nad zákon: nad nepsané přirozené zákony, nad bohy, kterých se dovolávala Antigona; nad pradávné zákony přijaté od předků, které vyjadřovaly staletou moudrost národa. Aténské shromáždění se nesnažilo transformovat sociální život, ten byl regulován nepsanými zákony, jejichž původ měl božskou garanci, nebo psanými zákony, které se ctily. Počátkem 6. století př. K. prošly zákony Solónovou redakcí, který zohlednil tradiční zvyky a současně vzal v potaz společné blaho, tyto zákony zůstaly v nezměněné platnosti po 3. století. Nebyly přijaty demokratickou volbou, lid je však akceptoval. V Platonově a Aristotelově 4. století př. K. Ekklésia přijala pouze 6 zákonů, ve stejném čase se zde konaly nesčíslné debaty a měsíčně se přijalo až 488 konkrétních rozhodnutí.
Hříchem moderní demokracie je nárok obecné vůle na absolutno. Co se dřív považovalo za přirozený zákon, nebyl zákon dedukovaný z přírodní podstaty, ale z lidské podstaty. Moudrost Řeků je dovedla k poznání, že lidské specifikum se vyznačuje jistými charakteristikami: rozum, sociabilita (humanita se realizuje příslušností k sociální skupině), vůle člověka, která mu umožňuje volit mezi dobrým a zlým, lidská afinita k pravdě, kráse a dobru, transcendentní kapacita a hledání Boha. Zákony a instituce považované za přirozené umožňovaly člověku adaptovat se na tuto přirozenost.
Deklarace lidských práv z 1789, na níž staví moderní demokracie, má zcela jinou vizi lidské přirozenosti. Nespokojí se jako Řekové tím, že zákon z principu je stejný pro všechny. Moderní demokracie proklamuje, že lidé se rodí svobodní a rovni v právech, proti jejich vůli nesmí stát žádný zákon, ať božský nebo přirozený a žádný transcendentální princip. Tato svoboda nemá limit. V podstatě je to destruktivní princip k legitimním hierarchiím, co zůstane z rodičovské autority, z rozdílu mezi občanem a cizincem? Na druhé straně je tato demokracie impulsem k individualismu, který uznává jen zákon garantující individuu život bez zákonů. Ve společnostech řízených přirozeným zákonem se společenská moc vybalancuje rodinou, národem, školou atd., které vedou člověka ke svobodě zbavené animálnosti, nezřízených přání a vášní, a vedou ho k jistým povinnostem. Přirozený zákon brání člověka před uzurpací těchto oblastí státem. Dnes mocenská protiváha proti demokracii je postavená na stejném objektu: bránit nelimitovaná práva individua. Tato protiváha se neuplatňuje proti státu, ale proti tradičním hierarchiím zděděným z minulosti. Ve jménu individuálních práv se likvidovalo přirozené právo a s ním i jeho instituce. Individuum se stalo králem ve státě, o němž se soudí, že má emancipační úlohu, ale den za dnem víc usurpuje občanský prostor.
Současná demokracie je vektorem ideologie, jejímž cílem je zlikvidovat instituce podezřelé z opozice - rodinu, církev, národ. Evropskounijní konstrukce a politika masové imigrace likvidovaly národní suverenitu a změnily etnické složení mnoha států. Tento "demokratický" režim využil prestiž, slovník a některé principy antické demokracie, obzvlášť to, že politická rozhodnutí náleží většině.
Paradox dnešních západních demokracií: populistické je populární, často většinové, aniž by to bylo nutně demokratické v normách vládnoucího politického systému, tento systém totiž vychází z institucí, které současná demokracie zavedla, aby šla za hranice přirozeného. Za demokratické se chápe rozhodování malé elity odborníků a oligarchů, kteří jsou demokratičtější než lid, kteří ví, že současná demokracie není hlavně technikou vládnutí, ale nástrojem k jednomu cíli: odstranění jakékoliv překážky emancipace jednotlivce proti tradičním vazbám. Cíle budování Evropy a imigrační politika, které se praktikují už šedesát let, unikají pohledu lidové vůle, mají v programu zničit národy, chápané jako struktury nerovnosti a diskriminace, které brání mísení lidí a kultur. Evropské instituce jsou kvintesencí současné demokracie v tom, co je antické demokracii nejvíc cizí: neprůhledné postupy umožňující vykořeněné a nezodpovědné oligarchii vydávat zákony bez ohledu na tradice, lidské nebo boží zákony a bez ohledu na lidovou vůli. Maskují se demokratickou nálepkou liberálního charakteru rozhodnutí, která autoritativně vynucují. V případě imigrační politiky, jde o součást demografického státního převratu: kombinací otevřených hranic a nediferencovaného přístupu nově příchozích k evropským národům, se velmi rychle změní složení států, jejichž suverenita už dnes vzbuzuje smích.
Čím se lišil aténský politický systém od dnešního? Tenkrát se jednalo o politický systém, kde se znal každý s každým, politický systém spočíval na záležitostech, které měly silně konkrétní charakter, žádná vláda neměla šanci, aby prosadila své politické volby, poslední slovo mělo lidové shromáždění Ekklésia. Tento rozdíl mezi dnešními reprezentativními demokraciemi a tehdejší demokracií okamžitě udeří do očí. Významná je i jiná záležitost, tehdejší demokracie se nepovažovala za tak obdařenou mocí, aby se postavila nad zákon: nad nepsané přirozené zákony, nad bohy, kterých se dovolávala Antigona; nad pradávné zákony přijaté od předků, které vyjadřovaly staletou moudrost národa. Aténské shromáždění se nesnažilo transformovat sociální život, ten byl regulován nepsanými zákony, jejichž původ měl božskou garanci, nebo psanými zákony, které se ctily. Počátkem 6. století př. K. prošly zákony Solónovou redakcí, který zohlednil tradiční zvyky a současně vzal v potaz společné blaho, tyto zákony zůstaly v nezměněné platnosti po 3. století. Nebyly přijaty demokratickou volbou, lid je však akceptoval. V Platonově a Aristotelově 4. století př. K. Ekklésia přijala pouze 6 zákonů, ve stejném čase se zde konaly nesčíslné debaty a měsíčně se přijalo až 488 konkrétních rozhodnutí.
Hříchem moderní demokracie je nárok obecné vůle na absolutno. Co se dřív považovalo za přirozený zákon, nebyl zákon dedukovaný z přírodní podstaty, ale z lidské podstaty. Moudrost Řeků je dovedla k poznání, že lidské specifikum se vyznačuje jistými charakteristikami: rozum, sociabilita (humanita se realizuje příslušností k sociální skupině), vůle člověka, která mu umožňuje volit mezi dobrým a zlým, lidská afinita k pravdě, kráse a dobru, transcendentní kapacita a hledání Boha. Zákony a instituce považované za přirozené umožňovaly člověku adaptovat se na tuto přirozenost.
Deklarace lidských práv z 1789, na níž staví moderní demokracie, má zcela jinou vizi lidské přirozenosti. Nespokojí se jako Řekové tím, že zákon z principu je stejný pro všechny. Moderní demokracie proklamuje, že lidé se rodí svobodní a rovni v právech, proti jejich vůli nesmí stát žádný zákon, ať božský nebo přirozený a žádný transcendentální princip. Tato svoboda nemá limit. V podstatě je to destruktivní princip k legitimním hierarchiím, co zůstane z rodičovské autority, z rozdílu mezi občanem a cizincem? Na druhé straně je tato demokracie impulsem k individualismu, který uznává jen zákon garantující individuu život bez zákonů. Ve společnostech řízených přirozeným zákonem se společenská moc vybalancuje rodinou, národem, školou atd., které vedou člověka ke svobodě zbavené animálnosti, nezřízených přání a vášní, a vedou ho k jistým povinnostem. Přirozený zákon brání člověka před uzurpací těchto oblastí státem. Dnes mocenská protiváha proti demokracii je postavená na stejném objektu: bránit nelimitovaná práva individua. Tato protiváha se neuplatňuje proti státu, ale proti tradičním hierarchiím zděděným z minulosti. Ve jménu individuálních práv se likvidovalo přirozené právo a s ním i jeho instituce. Individuum se stalo králem ve státě, o němž se soudí, že má emancipační úlohu, ale den za dnem víc usurpuje občanský prostor.
Současná demokracie je vektorem ideologie, jejímž cílem je zlikvidovat instituce podezřelé z opozice - rodinu, církev, národ. Evropskounijní konstrukce a politika masové imigrace likvidovaly národní suverenitu a změnily etnické složení mnoha států. Tento "demokratický" režim využil prestiž, slovník a některé principy antické demokracie, obzvlášť to, že politická rozhodnutí náleží většině.
Paradox dnešních západních demokracií: populistické je populární, často většinové, aniž by to bylo nutně demokratické v normách vládnoucího politického systému, tento systém totiž vychází z institucí, které současná demokracie zavedla, aby šla za hranice přirozeného. Za demokratické se chápe rozhodování malé elity odborníků a oligarchů, kteří jsou demokratičtější než lid, kteří ví, že současná demokracie není hlavně technikou vládnutí, ale nástrojem k jednomu cíli: odstranění jakékoliv překážky emancipace jednotlivce proti tradičním vazbám. Cíle budování Evropy a imigrační politika, které se praktikují už šedesát let, unikají pohledu lidové vůle, mají v programu zničit národy, chápané jako struktury nerovnosti a diskriminace, které brání mísení lidí a kultur. Evropské instituce jsou kvintesencí současné demokracie v tom, co je antické demokracii nejvíc cizí: neprůhledné postupy umožňující vykořeněné a nezodpovědné oligarchii vydávat zákony bez ohledu na tradice, lidské nebo boží zákony a bez ohledu na lidovou vůli. Maskují se demokratickou nálepkou liberálního charakteru rozhodnutí, která autoritativně vynucují. V případě imigrační politiky, jde o součást demografického státního převratu: kombinací otevřených hranic a nediferencovaného přístupu nově příchozích k evropským národům, se velmi rychle změní složení států, jejichž suverenita už dnes vzbuzuje smích.
Žádné komentáře:
Okomentovat