sobota 27. února 2021

economist polony chloemorin

Je to ještě demokracie?

Úderná osvětová brigáda týdeníku The Economist vyplodila tzv. „Democracy Index 2020“, země světa setříděné podle 60 kritérií, které mají vypovídat o demokratickém stavu země. Je předem jasné, že státy rozklížených  západních demokracií uvede politickokorektní osvěta do první skupiny, sympatizanti politkorektní perverze, jako je masová imigrace, budou v první skupině první, političtí oponenti určení k likvidaci, jako Rusko, budou patřit do skupiny diktatur, v tomto případě srovnatelné a islámskou absolutní monarchií Katarem a Zimbabwe, škoda, že autoři např. nesrovnali svobodu psaní v názorově variabilním ruském a unifikovaném německém tisku. Estonsko, kde je jazyk třetiny lidí téměř zakázán, kde probíhají permanentní hony na ruské čarodějnice, má být demokratičtější zemí než Česká republika. Česká republika se v demokratickém pořadí neliší od Botswany nebo Malajsie, což je samo o sobě nesmyslem, ne proto, že by Botswana byla méně demokratická, ale proto, že je diametrálně jiná. Mechanická kritéria, jako svoboda náboženství u imigrovaných menšin nebo pocit svobody u praktikantů nestandardního typu sexu, s demokracií souvisí pouze v exaltovaném anglosaském chápání demokracie, dokonce pokud se vnucují tato kritéria celé planetě, jde o velmi totalitární proces.

       Francie v demokratickém známkování Economistu též poněkud zaostává, patří sice do první skupiny zemí, ale padla do kategorie „defektní“, kam patří i ČR, v Synthese-nationale se tím zabývají excelentní novinářka Natacha Polony a expertka asociace Jean-Jaures Chloé Morin. Kategorizace v Economistu mluví o rozdílu mezi republikou a liberální demokracií, kritéria korespondují anglosaským liberálním demokraciím. Jedno z kritérií je religiózní svoboda, francouzský princip republikánského sekularismu je považován za neliberální. V Economistu se jedná o koncept demokracie, který není citlivý ke kulturnímu pozadí jednotlivých zemí. Economists předpokládá, že jejich demokratickou vizi musí sdílet všichni. Princip sekularizace je velmi frapantní, v anglosaském tisku se najde nesčíslně článků, které popisují, jak se ve Francii s muslimy špatně zachází, je zajímavé, že elity, které se o demokracii jako takovou moc  nezajímají, ale o demokracii jak ji předkládá Economist. Michel Onfray upozorňuje na redukování svobody tisku, ale nebere se vážně,  Onfray bere v potaz fungování celého systému a pro mainstream to není akceptovatelné. Třicet let ve Francii demokracie slábne nejen v institucionálních aspektech, ale i v demokratické kultuře, udělá se všechno proto, aby se jisté problémy nezmiňovaly a satanizují nepohodlné náhledy. Před volbami se jedni kandidáti oznámkují jako rozumní a druzí neakceptovatelní, důsledkem je nezájem a neúčast lidí. Voliči, kteří hlasují pro Marine Le Pen, stále ještě věří v systém a vstupují do hry i když soudí, že jde o velmi pokleslou demokracii a že nemohou nikdy vyhrát. Mainstream dnes tvrdí, jak pestrá jsou francouzská média, existuje politická debata a argumentují Zemmourem a Onfrayem. Je to iluze politické debaty, politická nabídka se předkládá v podobě dvou týmů, pravice a levice, jako by šlo o výběr nejlepších hráčů a o sestavení super týmu, ale politika je něco jiného, je to konfrontace hodnot. Pokud se redukuje politika na pragmatické aspekty, neguje se existence alternativních možností a sociálních zájmů nebo odlišných náboženství. Lidi toto nezajímá, cítí se vyloučeni a vede to k revoltám typu žlutých vest. Dnes panuje princip, který někdo nazývá epistokracie, tj. vláda znalých. Neexistuje politická alternativa, ale existují lidé, kteří znají vládnout a ostatní to neznají.
      Abychom pochopili věc „Macron“ musíme jít k roku 2000, tvrdilo se, že je nezbytné nastolit anglosaský bipartismus, který je moderní, ale protože existovala Národní fronta (RN), tento bipartismus nikdy nefungoval, bylo nutné volební spojení pravicových liberálů a levice, RN se nepovažovala za možnou alternativu. Přidejme k tomu sebelikvidaci hlavních politických stran z toho důvodu, že odmítly klíčové politické téma -  kritiku  Evropské unie, otevřelo to cestu neoliberalismu. Politické síly si zakázaly analyzovat destrukci dělnické třídy a středních tříd a hledat odpověď. Instrumentalizace Evropské unie, která nastolila systém deregulace, neomezenou cirkulaci kapitálu, zboží a lidí, zabila evropskou demokracii. Římské dohody se opíraly o evropské preference, v roce 1986 se společný trh proměnil na jediný trh a udělal z EU ekonomickou zónu nejvíc otevřenou na světě. Jsme jediní, kteří se odmítají chránit proti deloajální konkurenci. Skutečná politická debata o Evropské unii je velmi urgentní, ale technokraté v Bruselu nejsou demokratickou strukturou. Je otázkou, jak dospějeme k tomu, aby se nastolila lidová vůle, vysoká státní administrativa věří, že na její straně jsou znalosti, pohrdá nejen vůlí lidu, ale i politikou. Domnívají se, že se jedná o rozum a pravdu a to je mimo debatu, ale mýlí se, jejich racionalizace pramení v ideologické doktríně. Politika a politici jsou čím dál tím slabší, protože se přestali prověřovat sítem opravdových voleb, a de facto se nemění. Tváří v tvář kulturní, fyzické, ekonomické a sociální nejistotě je společnost čím dál víc fragmentovaná,  jistou oporu skýtá společenství podobných, může to být religiózní sekta, sociální skupina nebo sexuální orientace. Zde máme pocit sdílených hodnot a vizí a nemáme chuť se konfrontovat s jinými. Digitální svět tento pocit zesílí, můžete si vybrat bublinu v níž budete žít, různé typy reality zde paralelně koexistují. Je otázkou, jak z toho? Znovu vytvořit národ je velmi komplexní proces, je třeba zapojit nové generace, kterým se musí předat minulá existence a vzbudit vědomí národního trvání. Renan řekl, že národ, to je každodenní plebiscit, který se opírá o nohy společné paměti. Role školy při utváření národní paměti je absolutně nepostradatelná, posledních čtyřicet let se tak často reformovala, že vymazala národní  kazajku.

Žádné komentáře: