pátek 3. listopadu 2017

smrt desakralizace

Smrt v infantilních sloganech politické korektnosti

Kam se ztratila smrt? Moderní doba zabila smrt. Digitalizace reálného světa vnutila normy chování pozůstalým, píše Marc Obregon v Causeur. Trapný gadget, obskurantismus nebo revoluce v chápání. Naše vztahy se čím dál víc limitují na výměny frází přes sociální sítě. Lišil by se vůbec osobní dialog  fanatiků sítě od simulované digitální komunikace?
Twitni svou smrt
    Industriální doba  začala smrt skrývat ve strukturách k tomu určených: jatka, domovy důchodců, koncentráky... Smrt byla vytěsněna ze senzibility běžného dne, realita se zavřela posvátnému. Měšťácký svět se chtěl radovat a kapitalizovat svůj volný čas, kterého bylo v důsledku automatizace najednou přespříliš. V tomto světě už smrt nemohla zabírat místo.
   Smrt byla doprovázena řadou společenských praktik, z kterých se v desakralizovaném světě staly grotesky. Philippe Muray napsal, že moderní doba  začala smrt mumifikovat – v katakombách, pantheonech, monumentech a různých memoriálech paměťové pornografie, tam všude je smrt amputována od  světa živých. Odřezána od emočních implikací a posvátného. Proměnila se v pantominu, ve spektákl k pobavení publika. 
Avizovaná smrt
   Dnes je běžné avizovat předem na sociální síti vlastní smrt. Ubohá komedie sebelítosti má vyprovokovat empatii stejně vyumělkovanou od síťových souputníků. Vyvolat senzaci nízké cenové kategorie a teatrální smutek. Proč vůbec sdílet smutek s virtuálními kamarády? Stejné jako infantilní slogany a obviňující hashtagy politickokorektní morální rakoviny, transformující politické myšlení do pestrobarevné hry okamžitě konzumovaných banalit. Samozřejmě bez bolesti. Smuteční praktiky na facebooku rozezní stimuly emočních baterií nabobtnalého ega, které si nedokáže představit utrpení bez žvanící tlamy sítě. Stále dál a dál v emoční prázdnotě. Stará teta, vzdálený bratranec nebo jeho kočka, sdělíme síťovým masám svůj smutek i s nekrologem.
    Pokud by důsledek této neschopnosti trpět v mlčení, v okruhu bližních, byl pouze psychosociální, bylo by to nejmenší zlo. V tomto infektovaném bahně se skrývá metafyzický důsledek, který nám naznačuje, jaký bude zítřejší svět a jeho vztah k desakralizované smrti. Člověk-automat nesčíslných „likes“, pořadač katalogu nečinných vlastností, tlama bigotnosti bez jakékoliv smyslu pro vyšší a vznešené. A nekonečný smrad falešné empatie.
    Smrt je mystérium, a smutek musí zůstat tajemstvím: ti, kteří parazitují na smutku, aby nabobtnali svoji digitální osobnost, zabíjí své blízké podruhé, když je předhazují do chléva za potravu přežvýkavcům. Nelze oplakávat své mrtvé v důstojném mlčení: musí se to dát vědět každému kreténovi, včetně toho, který vás dnes večer kopl, i tomu, který vás nenávidí. Z našich mrtvých se stali numeričtí panáci.
    Nelze nevzpomenout na Kairo od Kiyoshi Kurosawy – smrt nemůže nastat, není už rozdíl mezi siluetami v chatroomu a těmi, které oplakávají.  
   Leon Bloy řekl, že industriální buržoazie jedla peníze. Digitální třída se proměnila v maskota a doslova smrt sežrala. 
  


Žádné komentáře: